Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Ostatní

Kronika Školní družiny - Edhelův deník - Past - Edhelův deník - Intralbrua - Edhelův deník - Ať žije král - Waelhamské kroniky

Edhelův deník - Past

Úvod - Alban Eiler 1999 T. V. (Jarní rovnodennost) - 21. Tajen 1999 T. V. - 22. Tajen 1999 T. V. poledne - 22. Tajen 1999 T. V. večer - 23. Tajen 1999 T. V. podvečer - 24. Tajen 1999 T. V. - 25. Tajen 1999 T. V. - 26. Tajen 1999 T. V. - 27. Tajen 1999 T. V. - 27. Tajen 1999 T. V. večer - 27. Tajen 1999 T. V. dodatek - 28. Tajen 1999 T. V. - 29. Tajen 1999 T. V. - 29. Tajen 1999 T. V. dodatek - Dopis
Pro neznalé

Perličky z dobrodružství
Zápis o dobrodružství v Kronikách

Úvod

Na následujících stránkách se nachází deník, který si Edhel začal vést během X. Dobrodružství Past a od XII. Dobrodružství Intralbrua v něm zase pokračoval (do poloviny dobrodružství Ať žije král, kde se hra přerušila). Rád bych však upozornil, že se zde občas objevují narážky na Edhelův minulý život, takže by bylo lepší si ještě před začátkem čtení této části, přečíst Edhelův životopis v sekci Postavy (není tam sice vše, ale pár užitečných informací tam jistě najdete). Některá jména (jsou označená ohvězdičkou), mají vysvětlení úplně dole.

Nahoru

Alban Eiler 1999 T. V. (Jarní rovnodennost)

Přestože ráno bylo poměrně chladno, rozděláváním ohně jsem se nezdržoval. V poledne jsem se měl v Iswearahu (hlavním městě Sutelionu) setkat v krčmě U Plného korbelu s Lovci Veverek, cestou ale Nîmran* ztratil podkovu. Musel jsem tedy zastavit v jedné vsi a nechat ho okovat, takže jsem přijel asi o tři hodiny později. Krčmu jsem našel hned a své přátele také, nebyli však všichni. U stolu tam seděli pouze Andúne, Mateřídouška, Strnadan a Samanta a s nimi ještě nějaký cizinec. Ukázalo se, že onen neznámý pátrá po mně, a když tedy zjistil, že stojím před ním, vyklubal se z něj Thingolův bratranec Meldon (je to půlelf alchymista). Oznámil nám, že jeden Thingolův přítel zemřel za velmi podivných okolností a on (tedy Thingol) teď pátrá po nějakých důkazech, že nešlo o nehodu, a nemůže tedy zatím přijet. Pak nám Meldon nabídl, že pokud teď zrovna nemáme co na práci, můžeme s ním zítra ráno vyrazit do Kaše (hlavního města království Anadu), kde se nachází proslulá universita magických věd. Přikývli jsme mu a on pak odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit a že se uvidíme ráno. Pak jsem si konečně objednal něco malého k obědu a s hladovým žaludkem sledoval, jak ostatní dojídají své moučníky a co dělají ostatní hosté krčmy. Většinou to nebylo nic zajímavého a čas se nekonečně vlekl, až se nedaleko od nás nějaký barbar poněkud nepohodl s jedním hobitem, popadl ho za límec a hodil na náš stůl. Vytáhl meč (a to hodně velký meč) a rozběhl se k nám. Chytil jsem hobita za nohu, strhnul ho ze stolu a na poslední chvíli uskočil, protože barbarův meč ukončil existenci našeho stolu a udělal z něj dva. Veškeré jídlo, pití i moučníky byly najednou ve vzduchu a pak všude po krčmě. Barbar se chtěl ohnat po hobitovi, ale zjistil, že mu poněkud překážím v ráně. Už už chtěl seknou, když udělal tu největší chybu, podíval se hraničáři do očí. Trochu znejistěl, ale ruku s mečem měl pořád napřaženou, rádoby drsným hlasem pronesl něco jako: „Uhni mi z cesty, elfíku!“, načež se mu dostalo mírného varování a mám pocit, že Andúne začal trochu doutnat. Barbar přejel pohledem po zbytku družinky; Andúnemu už v očích jiskřily blesky, Mateřídouška měla ruku na jílci, Strnadan kuši v ruce a vedle Samanty stálo jeho druhé Já, tedy barbar na chlup stejný jako on, se stejným mečem v ruce. Ten opravdový prohodil pár poznámek o kuších, prokleté magii a už tu bylo pár vyhazovačů, kteří s ním očividně neměly problémy poprvé, a ihned ho vyvedli. Barbarovo druhé Já se proměnilo zpátky v Samantinu kočku a obsluha nám přistavila nový stůl (a konečně přinesla moje jídlo), načež družina prohlásila, že tady nezůstane už ani minutu, zaplatila a hotovila se k odchodu. Nezbylo mi než nechat si jídlo zabalit a sníst si ho až na schodech knihovny, kde si chtěl Andúne pořídit nějakou knihu (později mi řekl, že to měl být bestiář a něco o hvězdách). Knihu se mu koupit nepodařilo (jen si ji dal přepisovat), ale hned za rohem knihovny mu jakýsi ne příliš legálně vyhlížející člověk prodal mapu hvězdné oblohy (alespoň to o ní tvrdil). Zanedlouho se dostavil i Strnadan, který šel pořídit nějaké kotlíky, Samanta, jež si šla cosi vyřídit ke koželužníkovi, a dokonce přišli i Arnold s Melian. Andúne si ještě obstaral nějaké obchody a pak jsme se vydali hledat nějakou slušnou krčmu s ubytováním na noc. To naštěstí, díky hobitím instinktům a Arnoldovu čichu na pivo, netrvalo příliš dlouho, a tak jsme docela brzo zasedli ke společné večeři. Do pokojů se někteří dostali až ve velmi podnapilém stavu ve velmi pozdních nočních (a nebo brzkých ranních) hodinách, a aby někteří ušetřili (alespoň to tvrdí), koupili si společný pokoj (tedy přesněji Strnadan s Mateřídouškou).

Nahoru

21. Tajen 1999 T. V.

Se snídaní a podobnými věcmi jsme se příliš dlouho nezdržovali, protože si nikdo nebyl příliš jistý, co myslel Meldon pojmem „ráno“, a tak jsme se co nejdříve vydali k severní bráně, kde jsme s ním měli mít sraz. Cestou se ještě Strnadan stavoval na trhu, protože chtěl Mateřídoušce pořídit nějaký pěkný dárek, ale z důvodu, který nám ostatním zůstává utajen, jí přinesl rybu (patrně nějaký hobití namlouvací rituál). Melian si také někam na okamžik odskočila, ale nakonec jsme se všichni i s Meldonem setkali u severní brány. A tak nic nebránilo tomu, abychom konečně vyrazili na cestu a v čerstvém ranním vánku poprvé zavlál náš prapor, bílá veverka v agónii proklátá šípem na čeném poli (Elen* umí opravdu skvěle vyšívat). Ačkoli ráno slibovalo krásný den, během pouti Slunce po obloze se mírně zatáhlo a začalo opět drobně sněžit. Meldon se nám cestou svěřil, že v magické universitě, kam míří a kam doufá, že ho doprovodíme, teď vyvstaly jisté potíže s tvory zvanými třeštíci a flekové, což mi sice nic moc neříkalo, ale Andúne se zdál být s jejich podstatou srozuměn. Pokoušeli jsme se ho vyptávat na nějaké podrobnosti, ale ani on nevypadal, že by o jejich původu věděl něco přesnějšího (nebo to velmi dobře skrýval), a navíc říkal, že pokud nám tam dají nějakou práci (což je velice pravděpodobné), rozhodně to bude něco jiného. Asi ho na to přivedly Andúneho myšlenky o vypalování…

S večerem jsme dorazili k Lesu tří pánu a zbudovali v jeho stínu tábor (tedy, uvázali jsme koně, postavili stan a zabodli před něj náš prapor), načež se hobiti dali do vaření nějakého jídla, ze kterého se nakonec vyklubala velmi chutná polévka. Rozhodli jsme se dlouho neponocovat a ujištěni Samantou, že její kočka bude hlídat (prý je to zvláštní magická kočka, která nemusí spát), jsme ulehli ke spánku.

Nevím přesně, kolik hodin bylo, když mnou kdosi zalomcoval, aby mě vzbudil (což se mu bohužel podařilo). Byla to Samanta, vypadala poněkud rozrušeně a tvrdila, že tudy právě proletělo (nebo proběhlo) něco, co strašně bzučelo, pištělo a blikalo, ať se jdu podávat na stopy. Vzal jsem tedy Alta-El* a pouze v tunice a kalhotách jsem vyšel ze stanu, bylo poměrně chladno a už zase drobně padal sníh, u ohniště se krčil Strnadan a pokoušel se znovu rozfoukat oheň. Sebral jsem mu jedno poleno, které už začínalo hořet, aby posloužilo jako pochodeň, a šel jsem se podívat, kam ukazovala Samanta, žádné stopy ale nebyly k nalezení. Už jsem se chtěl vrátit zpátky pod deku, když se z lesa ozval klapot kopyt. Celý tábor byl rázem na nohou. Zhasil jsem pochodeň a skočil za křoví, právě včas, aby mě nezahlédl jezdec, který se vynořil zpod stínu stromů. Ani se neobtěžoval jet ke stanu, jen zastavil na cestě (jen kousek ode mě) a zavolal… tedy zavolala, byla to žena, na Arnolda, který právě ze stanu vyšel, jestli tu neviděl něco neobvyklého. V ruce držela kuši a v hlase jí zněla netrpělivost, takže ji Arnoldovy záporné odpovědi a pozvánky na pivo příliš neuspokojily. Vyšel jsem zpoza keře skoro až k ní, načež si mě všimla (a kdo by si taky nevšiml elfa v bílé (původně) tunice, naboso a s mečem v ruce za chladné Tajnové noci), namířila na mě kuší a prý, ať hned vyklopím všechno co vím, a to docela výhružným tónem, jinak to ale byla vcelku pohledná lidská žena. Avšak asi nevěděla nic o pověstných mečích chodců, a tak jsem jen s úsměvem na tváři prohlásil, že se ptá na špatné adrese, protože já jsem spal. Ona pak poněkud uraženě prohodila nějakou narážku na hraničáře, vytáhla cosi z torny, chvíli na to hleděla a tiše si něco mumlala, pak to s nevrlým zavrčení zahodila a opět zmizela v lese. Andúne se ujal té věci, kterou odhodila, a pokoušel se přijít, k čemu vlastně slouží. Šlo o skleněnou polokouli, která se tak akorát vlezla do dlaně a uvnitř měla tři malé kuličky, bohužel ale byla naprasklá. Když jsme se ráno Meldona ptali, co by to mohlo být, prohlásil, že asi nějaký kompas nebo detektor něčeho, ale opravit že to nedokáže.

Když o tom teď přemýšlím, napadá mě, jestli ta žena neměla něco společného s tou Thingolovou záležitostí. Ale asi z toho nic nebude.

Nahoru

22. Tajen 1999 T. V. poledne

Ráno jsme vstávali jen chvíli po východu slunce. Uvařil jsem čcha a nabídl ho ostatním. Počasí bylo pěkné, už nesněžilo, jen chladný vítr nám občas zamával korunami stromů. Nikomu se moc na další cestu nechtělo, ale nakonec jsme se dohodli, že Mateřídouška, Melian a Andúne tu ještě chvíli zůstanou, pak sbalí stan a doženou nás, kteří jsme jeli napřed. Cesta ubíhala klidně a nic se nedělo, jediné stopy, které byly ve sněhu zapsány, patřily ženě ze včerejší noci. Slunce pomalu stoupalo po své pouti oblohou a my jsme asi po třech hodinách potkali trpaslíka jedoucího na voze proti nám. Tvářil se nevesele a vypadal, že si nechce nadělat žádné potíže (ne s námi, jen asi zastával názor, nehledej žádné potíže a ony si tě také nenajdou), přesto mu ale pohled nepříjemně často sklouzával ke kuši, kterou měl vedle sebe na kozlíku. Chtěli jsme od něj vyzvědět informace o případných potížích dále na cestě, což poněkud komplikoval Arnold svými narážkami (už dlouho s nikým nebojoval a vážně mu to začínalo scházet), ale nakonec nám sdělil, že hned tady za zatáčkou leží tři mrtví, ale on že se do toho plést nehodlá, pak práskl do koní a jel si dál svou cestou. My jsme během chvilky dorazili na ono bojiště. Opravdu tu ležela tři mrtvá lidská těla. Jedno s uťatou hlavou, druhé s ošklivým sekancem přes hruď a třetí s šipkou v zádech a několika useknutými prsty, všude kolem byl sníh nasáklý krví a v něm několik zbraní a spousta stop, nebyl to příjemný pohled. Řekli jsme si, že takhle je tady nemůžeme nechat, rozhodli se odtáhnou je aspoň z cesty do lesa (Arnold se při tom obohatil o obsahy jejich měšců). Byly to zvláštní rány, které jim přivodily smrt, vypadaly jako způsobené dokonale ostrou zbraní. Kdysi jsem slyšel o válečnících z království Šotokanu (nachází mimochodem jen kousek na západ a jeho hranice prochází také tímto lesem), jejichž meče jsou prý tak ostré, že přetnou i hedvábný šátek, který zlehýnka dopadne na čepel, nebo bez potíží projdou zbrojí válečníka. Zároveň se však o těchto bojovnících traduje, že čest je jim nade vše, takže by se takovéhoto masakru asi nedopustili. Zaujat těmito úvahami jsem najednou narazil na krvavou stopu vedoucí z bojiště a směřující k jednomu velikému keři. Vydal jsem se po ní a zarazilo mě, že asi sáh před křovím končí, na tom místě jsem také našel pár opuštěných bot. S úsměvem jsem je hodil Arnoldovi a obrátil se zpátky ke keři, abych zjistil, jestli se v něm neskrývá zraněný, který se k němu plazil, když se proti mně najednou vymrštilo několik větví a pevně mě sevřelo. V zápětí se celý keř rozhýbal. Slyšel jsem ostatní jak něco křičí a zahlédl Arnolda s mečem v ruce. Vyšlehlo několik dalších větví a některé se opět omotaly kolem mě. Vzpomněl jsem si na kouzelný prsten, který jsem kdysi dostal, a vypálil z něj několik magických blesků ke kořenům rostliny, to jsem však neměl dělat, jelikož porost mi za to ukázal, jak je silný, a pořádně mě zmáčkl. Během okamžiku odněkud (tedy přesněji řečeno od Samanty) přiletělo několik dalších, úplně stejných kouzelných blesků a téměř ve stejnou chvíli se tam objevil Arnold s mečem a dvěma přesnými údery usekal téměř všechny větve, jež mě držely. Tu poslední jsem uťal sám, jelikož se mi uvolnila ruka s Alta-Elem, a rychle se odvalil z dosahu té prokleté rostliny. Ta už se o mě ale nezajímala a zaútočila na Arnolda. Než jsem se stihnul postavit na nohy, už ho sevřelo několik dalších větví, které ho zvedly snad dva sáhy do výše, ale už tu také byl Strnadan s pochodní a pohotově upaloval haluze, jež se po něm sápaly. Přesto se ale jedna omotala i kolem něj. Větve uprostřed se potom roztáhly, odkryly jakousi tlamu plnou ostrých zubů a nesly Arnolda přímo nad ni. Vystřelil jsem z nátepníku* dvě jehlice po větvích, ale nebylo to téměř k ničemu, s touto zbraní jsem Arnoldovi nemohl téměř nijak pomoci. Najednou od Samanty přiletělo něco malého žlutého (přísahal bych, že to byla hruška) a dopadlo mezi haluze, kde s ohlušující ránou explodovalo v kouli plamenů. Téměř všechny větve byly rázem ty tam, Arnold dopadl na zem jen kousek od ohyzdné tlamy, v níž vzápětí zmizel další žlutý předmět, a ona se… no… Rozletěla po okolí. Všude kolem se najednou povalovaly kusy zeleného čehosi a zbytky poslední oběti dravého keře. Rozhodli jsme se tady příliš dlouho nezůstávat a dohodli jsme se, že pojedeme ještě hodinu (do poledne) a pak se trochu najíme. Ještě než jsme vyrazili jsem však vyjmul jednomu mrtvému šipku ze zad, abych případně poznal ty, kteří mu jim tohle udělali, a myslím, že Samanta u některého z mrtvých nalezla nějaký kouzelný svitek (moc se v tom nevyznám, tak radši přenechám kouzlení kouzelníkům).

Jeli jsme tedy dál, když se nám do tváří najednou opřel silný poryv větru. Na slabší, ty běžné, jsme si zvykli už dávno, ale tohle bylo něco jiného. Ptáci, kteří si až do té doby prozpěvovali ve větvích stromů, naráz utichli, celý les kolem nás z ničeho nic naplnil praskáním a koruny stromů se začaly pohupovat do stran, znatelně se ochladilo a slunce jako by zakryl nějaký stín. Na všechny padla hluboká tíseň a mé myšlenky se rozběhly zpátky časem k ledovému drakovi, na kterého jsme narazili během našeho prvního společného dobrodružství se Strnadanem. Podíval jsem se na hobita a věděl, že myslí na to samé, ostatní byli také pořádně vystrašení (nejvíce Meldon, který, jak se zdálo, se mnoha dobrodružných akcí příliš neúčastnil). Navrhl jsem, ať rychle opustíme cestu a skryjeme se v lese, ale nikomu se pod rozbouřené koruny stromů nechtělo, a navíc na nás na všechny jako by naráz padla veliká únava. Už jsem slyšel o lidech, kteří ve velikých mrazech byli z nenadání k smrti unavení, a sotva na chvilku zamhouřili oči, už se nikdy neprobudili. Slyšel jsem, jak někdo šeptá, že nesmíme usnout. Samanta se pomalu svezla z koně a stejně tak Strnadan, pod Arnoldem klesl kůň, Meldon usnul už dávno. Oči mi stonásobně ztěžkly. Zalovil jsem ve váčku a pevně sevřel malý oblázek, který jsem dostal od Maigen (jedné své učitelky), říkala, že pomůže překonat i ty nejtvrdší mrazy, a chlad opravdu pominul. Únava však trvala dál a byla stále nesnesitelnější, Arnold se přede mnou sesunul na zem. Věděl jsem, že nesmím usnout, ale pak se víčka zavřela i mně a já se propadl do té nejhlubší temnoty. Z ní však najednou vystoupil obraz jedné z mých nejstarších, ale také nejhorších vzpomínek. Přede mnou na zemi klečel můj otec a z rány na boku mu unikala horká krev, nad ním stál snad ten nejhorší tvor ze všech, Orneus Maare. Kdysi snad čaroděj, ale dnes… nekromant, propadl temným praktikám, které umožňují ovládat mrtvé, i on sám byl napůl mrtvý, lebku měl holou, pleť sinavou, ruce kostnaté, oči mu rudě žhnuly, přesto však byl vysoké, neshrbené postavy. Jeho nemrtví stáli kolem něj. Najednou pokynul a jeden jeho služebník přistoupil k otci, zvedl jej z podlahy, odhalil své dlouhé ostré zuby a zakousl se mu do krku. V otcových očích se zračila hrůza a strach, život z něj pomalu vyprchával. Nemohl jsem se na to dívat, popadl jsem Alta-El, který ležel na zemi, a chtěl Ornea zabít, ale on se po mně jen ohnal svým kostnatým pařátem a škrábl mě po ruce, ve staré jizvě znovu zaplála ostrá bolest. Pak se obraz změnil. Celý Itila taur, můj rodný les, byl v plamenech, Artaed ležel v troskách, svět ničený a rozvrácený, všechno bylo šedé. Otočil jsem se a uviděl procházet kolem smutný průvod postav zahalených stínem, přesto jsem je však poznal. Byla tam Elen, Rill* a Ralf, Thingol, Pírko, Strnadan s Andúnem, Alcinë i Foroleionská královna a další mí přátelé. A všichni byli mrtví. Jejich oči chladné a slepé, těla zohavená, doprovázely je podivné osoby v tmavých pláštích s kápí. Jeden z nich přišel ke mně a chvíli tam jen tiše stál, pak si stáhl kápi a mě zalila ledová vlna hrůzy. Hleděl jsem na svou vlastní tvář! Pak se najednou proměnila a stál tam Orneus Maare se svýma rudě planoucíma očima, natáhl ruku a já mu podal Alta-El, on se usmál…

S výkřikem jsem se probudil. Zamrazilo mě. Byl jsem na zasněžené pláni, sám a bez svých věcí. Všude kolem se líně převalovaly cáry mlhy. Rozhlédl jsem se kolem a nedaleko uviděl stát jakéhosi muže. Byl vysoký, měl dlouhé černé vlasy, v ruce kopí a na rameni mu seděl sokol, připadal mi povědomý, ale vím jistě, že jsem ho nikdy neviděl. Promluvil na mě hlasem, o kterém jistě vím, že ho znám, jen nevím odkud. Bylo to jen něco jako přání dobrého rána, ale co bylo zvláštní, oslovil mne mým pravým jménem, tím které mi dala matka a které jsem neslyšel už nějakých šedesát lidských let. Ptal jsem se ho, kdo je, odkud mě zná a na podobné věci, ale nijak určitě neodpovídal, a když jsem chtěl jít k němu, byl stále stejně daleko. Potom řekl, že mě přišel naučit to, co jsem kdysi naučil já jeho, a že má pro mne úkol. Ptal jsem se ho, jaký úkol, ale on jen prohlásil, že brzy objevím svůj dar a že se mi brzy znovu ukáže. Poté se rozloučil a všechno se rozplynulo.

Hleděl jsem do nepříjemně jasné oblohy, sníh mne mrazil do zad. Byl jsem zase na cestě v Lese tří pánů, ostatní tu byli také, leželi na cestě a spali, bylo poledne. Postupně jsem je probudil, ale ani oni nevypadali, že by měli nejlepší sny. Rozhodli jsme se tu tedy chvíli zůstat, něco sníst a potom jet dál, případně počkat na Andúneho, Mateřídoušku a Melian.

Nahoru

22. Tajen 1999 T. V. večer

Zbytek naší slavné družiny dorazil jen asi půl hodiny po nás. Ale jelikož se nám (nebo alespoň většině) nechtělo hned jet dál a byl ten správný čas, rozhodli jsme se zde ještě chvíli zůstat a připravit něco malého k obědu. Vaření se překvapivě rychle ujal Arnold a za nemalého přispění obou hobitů společně vykouzlili skutečně vynikající jídlo (a to jen z cestovních zásob, které jsme měli s sebou). Později se náš slavný válečník vyjádřil, že vařil pro gladiátory v aréně. Přesto jsme se zde ale příliš dlouho nezdržovali a vydali se brzy dál. Překročili jsme po mostě řeku a opustili stinnou střechu hvozdu. Cestou plání jsme potkali dva hobití obchodníky na povoze a nevelký zástup jakýchsi mnichů nesoucích své symboly a odříkávajících modlitby. To bylo ovšem jediné zpestření, jež nás zde potkalo. K večeru jsme opět vjeli do lesa, ale v tomto už byl znát vliv jeho elfích obyvatel. Na Meldonovu radu jsme nejeli přes noc a rozhodli se opět utábořit. Do Táraosu, hlavního města tohoto elfího království (tedy Yavannamírë) nám zbývá ještě nějakých třináct mil.

Arnold se z neznámého důvodu rozhodl, že mne vzbudí na hlídku, tak jsem se rozhodl čas co nejlépe využít a dopisovat deník. Mám dojem, že v lese kolem nás je ukrytá elfí hlídka, ale zatím nechce být vidět. ... Kolem půlnoci se na obloze směrem k Táraosu objevilo několik vyvedených ohňostrojů, elfové patrně stále ještě oslavují Alban Eiler (tedy Jarní rovnodennost). Samantina velmi magická kočka nelenila a vzbudila svou paní. A naše čarodějka se nechtěla dát zahanbit a vyslala k nebi zprvu nenápadnou bílou kuličku, jež však v zápětí vyšlehla v kouli oslnivě bílého světla. Kdesi nedaleko nás v lese cosi dopadlo, Mahal (se Samantinou kočkou) se tam rozběhl a vrátil se s mrtvým havranem. Dříve, než jsme se stačili rozhodnout, co s nebohým opeřencem udělat, se kolem vyrojili oni elfové s luky v rukou a netvářili se zrovna příjemně. Naštěstí šlo jen o malé nedorozumění, oznámili nám, že v době oslav je zakázáno sesílat kouzla útočného charakteru. Prohodili ještě několik málo slov „na uvítanou“ (typu „Chovejte se slušně, nebo ponesete následky“) a zase zmizeli v lese. Zahrabal jsem havrana do sněhu, aby se s ním ráno dalo něco kloudného podniknout, a řekl si, že je zbytečné zůstávat vzhůru na stráži, když jsme tak dobře hlídaní.

Nahoru

23. Tajen 1999 T. V. podvečer

Ráno jsme se kupodivu opět všichni probudili a co nejdříve jeli dál. Arnold to ještě urychlil, když vyskočil do sedla a prohlásil, že už jede. Kolem jedenácté jsme minuli dva kamenné pilíře po stranách cesty ohlašující začátek Táraosu a konečně vjeli do města. Už několik dnů zde panovalo veselí a elfové nám hned při vstupu vtiskli do rukou lahve s vínem na uvítanou. Nakonec jsme se zastavili na něčem, co by se snad dalo nazvat náměstím, a domluvili se, že se zde sejdeme zítra kolem poledne. Hned na to zamířila většina družiny do krčmy, ale elfí styl pohostinství se jim patrně příliš nezamlouval, tak hned z Meldona vymámili informaci, kde se nachází klasická „lidská“ krčma. Arnold se s ním během onoho rozhovoru navíc poněkud v něčem nepohodl a nechybělo málo, aby se pustil do boje s místními strážemi. Naštěstí ale nakonec pobral trochu rozumu a před přesilou radši ustoupil… Kam jinam než do hostince. S ním se tam vydali i Samanta, Mateřídouška a Strnadan, Melian zůstala věrná elfím obyčejům. A Andúne, Meldon a já jsme se vydali do knihovny. Tedy přesněji řečeno: Knihovna se nachází v Paláci, kde ji spravují Meldonovi rodiče zastávající při tom úřad clofoelů moudrosti (starost o knihovnu, informace, kouzlení …), tedy jeden z nejvyšších postů hned po vládci. Otec „našeho“ alchymisty nás přijal, oznámil nám, že jeho čas je velmi drahý, ukázal nám, kudy kam, a odkázal nás na své podřízené. Komorník se nás ujal a odvedl nás do knihovny, která nám, popravdě řečeno, poněkud vyrazila dech. Nebyla to ani tak místnost, jako spíš široká a velmi dlouhá chodba s vysokým stropem, v níž byly napříč postaveny regály s knihami porostlé zvláštní popínavou rostlinou (později jsem zjistil, ta milá květinka je inteligentní a slouží k podávání knih). Kromě toho zde také mají velmi důmyslnou rostlinu na výrobu čcha*. Našel jsem si tu malý stolek a píši teď na něm tento zápisek. Doufám, že tu najdu nějaké informace o to mém známém - neznámém z mého snu… A snad tu někde bude i Thingol.

Mé hledaní nevyšlo nadarmo, ale našel jsem toho poněkud víc, než bych si přál. Nejprve mne v knihovně odkázali na elfku Ilonel, která má na starosti mýty a pověsti. Kromě toho, že mi velmi pomohla (a trochu se mnou flirtovala), jsem zjistil, že je také Thingolova známá. Kde Thingol je, však nevěděla (měl se tu prý před nedávnem stavit, ale neudělal to). Potom, co mne poslala asi k ještě jednomu nebo dvěma knihovníkům, až jsem skončil v pracovně toho snad nejstaršího elfa, který kdy v Sutelionu byl. Tedy, ta pracovna spíše připomínala srdce nějakého opravdu starého a velkého hvozdu než cokoli jiného. Uprostřed kruhové místnosti tam rostl prastarý strom, zdi byly skryty pod silnou vrstvou oné popínavé rostlinky a na velikém listě seděl malinký knihovník. Když jsem mu svěřil, co hledám, vytáhl (tedy přesněji řečeno, nechal si rostlinami vytáhnout a podat) knihu snad tak starou jako byl on sám a začal mi vyprávět Legendu o mrtvé růži bolesti. Pokusím se ji tu ve zkratce shrnout.

Legenda o mrtvé růži bolesti

Na konci II. Věku se divočinou potloukala družinka dobrodruhů, v níž byl i lovec jménem Edenor. Říkali si Listoví bílého dubu. Onen lovec jednou přišel s nápadem vypravit se na jistého temného theurga, kněze nějakého strašlivého božstva. Družina však svého nepřítele podcenila a on je všechny proklel. Kyra proměnil v lykantropa, Lothara ve strašlivého netvora, Titinwe, jež nejvíce nesnášela zloděje, postihla kleptomanie, z Lyky se stala nemrtvá a lidé ji později nazývali Princeznou nemrtvých, Noarina, který Lyku miloval, postihla nenávist k nemrtvým, čímž byli navždy odloučeni, a Edenor měl nést na svých bedrech utrpení každého. Listoví bílého dubu se rozpadlo a Edenor, který jediný se zdál být kletbou nepostižen, si našel novou družinu. Po nějakém čase stráveném zabíjením netvorů se vydal zabít Princeznu nemrtvých a snad náhodou nebo krutým řízením osudu se na jejím hradě potkal s Noarinem, který tam byl za sejným účelem. Když však předstoupili před její trůn, poznali v ní svou bývalou přítelkyni a málem se nechali omámit jejími sladkými řečmi. Edenor však lest prohlédl, Lyku zabil a její tělo se proměnilo v mrtvou černou růži. Noarina pak zaplavil takový vztek, že svému příteli jedinou ranou uťal hlavu. Jakmile se ale Edenorova krev dotkla mrtvé růže, jeho rány se zacelily, on oživl a uslyšel svou kletbu. Jelikož všem z Listoví bílého dubu způsobil jejich utrpení, musí je teď všechny zabít, což je pro ně jediné vysvobození, a dát napít jejich krve mrtvé růži. Jeho tělo se pak proměnilo a získalo podobu démona. Říká se, že Edenorem stále zmítalo jeho utrpení, a proto neustále plakal, a kam dopadly jeho slzy, tam vyrostl semenáček bílého dubu. Během několika let putoval Edenor zemí, získal mnoho jmen (říkalo se mu například Smutečník nebo Temný chodec), všechny své přátele zbavil utrpení, až zbyl jenom Noarin. Potkali se na konci jedné velké války s pustili se do boje. Oba prý byli stejně silní, ale Edenor nakonec svého přítele přelstil. Ten, když umíral, zvedl ze země mrtvou růži, která Smutečníkovi během souboje vypadla, dal jí napít své krve a prohlásil, že teď dojdou pokoje oba, načež růži z posledních sil rozdrtil a Edenor se sesunul k zemi vedle něho.

Snad jsem na nic podstatného nezapomněl… Každopádně z toho nemám příliš dobrý pocit. Aby těch zlých zpráv nebylo málo, rozhodl jsem se zajít na strážnici, abych se poptal na Thingola a řekl kapitánovi o těch mrtvých, které jsme včera našli. I přes drobné potíže na vrátnici jsem se dovnitř nakonec dostal a kapitán mne přijal. Zprvu se mu příliš mluvit nechtělo, ale když jsem mu ukázal pečeť královny (aby se přesvědčil, že jsem opravdu od Hraničářů), pověděl mi, že ty nebožáky neposlali do Síní věčnosti šotokanští válečníci, ale nájemný vrah, který si nechává říkat Krvavá bouře. Tedy, která. Jde totiž o ženu. Varoval mne, že je opravdu nebezpečná, popsal mi ji (přes oko se jí táhne jizva, má dlouhé světlé vlasy, většinou svázané do culíku, nosí červenou kazajku, černé kalhoty, u pasu šavli, kuši pravděpodobně od Getlinga a občas se vydává za muže) a řekl, že všechny informace o ní jsou pro ně velmi cenné. Abych řekl pravdu, vypadal opravdu překvapeně, když jsem mu řekl, že dvě noci předtím mi asi ze dvou sáhů mířila kuší do obličeje, podle něj už bych měl být mrtvý. Strážnici jsem pak opustil už bez problémů. Sedím teď pod jedním stromem a dopisuji dnešek. Slunce by mělo zajít asi až za dvě hodiny, tak jsem zvědavý, co se dnes ještě stihne stát.

Abych si trochu zkrátil čekání a zahnal chmurné myšlenky, vytáhl jsem flétnu a začal hrát. Jelikož se ale do soumraku nic zvláštního neudálo a zřejmě se ani udát nechystalo, vzal jsem to do svých rukou. Ještě před slunce západem jsem znovu zašel do knihovny, odkoupil od Ilonel pár svitků pergamenu (obchody jsou zavřené, takže se dají sehnat asi jen v knihovně) a pozval ji při té příležitosti na večeři (jako díky za pomoc). S díky přijala a vybrala jednu velmi luxusní krčmu (která měla kupodivu velmi nízké ceny). Abych ji ještě trochu více potěšil, choval jsem se k ní, jako by byla šlechtického rodu, což mělo za následek snad jedině to, že se nakonec červenala jako okvětní lístky růže. Po večeři jsem ji ještě doprovodil domů, prošel se chvíli pod hvězdami a zamířil do hostince (v němž je mimochodem i Melian), abych se trochu prospal.

Pokud se nepletu, Melian, Arnold, Strnadan s Mateřídouškou i Samanta (která navazovala nové známosti), strávili celý den i noc v hostincích. Jen Andúne obsadil knihovnu a odcházel odtud až dlouho po soumraku.

Nahoru

24. Tajen 1999 T. V.

Každého, kdo ten den vystrčil nos z domu, uvítalo nádherné počasí… Jako stvořené pro otrlé hraničáře; to znamená, že celá obloha byla zešedlá a procházky po městě zpříjemňoval silný vítr. Jelikož o Thingolovi stále nebyly žádné nové zprávy, rozhodl jsem se hned ráno zajít k nějakému schopnému věštci, abych se dozvěděl, co našeho spoludružiníka zdrželo. Ten věštec byl theurg jménem Olvio, nechal si nadiktovat otázky, na než jsem chtěl znát odpovědi, řekl si za ně sto zlatých a oznámil mi, že se mám vrátit za hodinu (čili kolem desáté). Abych netratil čas, začal jsem rychle pátrat po nějakém klenotnictví, kde by se daly prodat diamanty (ty jsou totiž mnohem skladnější a snáze přenosné než zlaté), až jsem na radu jistého kněze z Neylina* chrámu skončil v Ivrinově klenotnictví Zlatá růže, v němž jsem kýžené zlaťáky obdržel. Na půlhodinku, která mi do desáté zbývala, jsem se ukryl do jedné tiché elfí krčmy specializované na podávání čcha a krátil si dlouhou chvíli hrou na flétnu, což je, jak jsem zjistil, vynikající způsob mrhání časem. Poté jsem se vrátil k onomu věštci, který mi hned na úvod dal krátkou, ale zato velmi obsáhlou, přednášku o sférách a démonech (pokud vás tyto věci zajímají, zeptejte se raději nějakého theurga, já bych vám v tom udělal jenom zmatek). O Thingolovi mi neřekl nic přesného, spíše jen popsal, co si myslí lidé o smrti toho jeho přítele. Tedy přesněji řečeno: Onen Thingolův přítel se jmenoval Adam, měl ženu a dítě, žil poblíž dřevorubecké vesničky patrně někde v Moray Firthu (alespoň na to ukazovalo zvláštní křesadlo, které je pro Moray Firth typické, ale Meldon mi později oznámil, že Adam žil v Cedru) a zabil ho medvěd, nebo si to alespoň všichni lidé mysleli. V podstatě jediné, co o Thingolovi zjistil, bylo, že teorii o medvědovi nevěřil a lidem se ztratil v lese, když něco (patrně Adamova zhoubce) stopoval. Pan Olvio ani já jsme z toho nebyli příliš moudří, ale shodli jsme se, že Thingol bude určitě zase v problémech až po uši a bude nejlepší vydat se mu na pomoc. Na tu hodinu a půl, která mi ještě do poledne zbývala, jsem se chtěl ještě zastavit v knihovně, ale strážný mi oznámil, že dnes je poslední den oslav, tedy den odpočinku a knihovna je zavřená. Nezbylo mi tedy, než se jen tak bezúčelně potloukat po městě. Po chvíli bloumání alejemi (zde se opravdu více hodí říkat alejemi než ulicemi) jsem narazil na jednu školu hudebního umění, ale jelikož byli tamní vrátní značně nepříjemní, rozhodl jsem se procvičit se ve hře na flétnu v další krčmě. Náhodou tam zrovna jedna bardka recitovala nějakou poezii, tak jsem si k ní přisedl a doprovázel ji hrou. A musím uznat, že tak dobře jako dnes jsem si zahrál naposledy s Alcinë*. Poledne se přiblížilo a já vyrazil na náměstí. Ještě v krčmě mi jeden hobit s rychlými prsty (naštěstí ale na tak rychlými, aby získal obsah mého měšce) vnutil lahev lossenu* a přiběhl ke mně Strnadanův plch s kusem pergamenu, na němž byl (patrně tajným hobitím způsobem) nakreslen vzkaz říkající něco v tom smyslu, abych šel ke keři s kočičkami (tedy vrbě). Bohužel jsem o žádném v okolí nevěděl, a tak jsem rovnou vyrazil na náměstí, kde jsme měli mít v poledne (tedy za pár minut) sraz s Meldonem, aby nás vzal k rodičům na oběd. Ten jsme odbyli poměrně rychle a probrali při něm pár nepodstatných záležitostí, jako jsou Kašská universita a podobně. (Co všechno bylo na stole a v pohárech a co tam potom po nás zůstalo, radši popisovat nebudu, to by byla záležitost spíše pro mlsný brk hobitího gurmána.) Rozhodli jsme se zde už příliš nezdržovat a hotovili se k odjezdu. Ještě než jsme vyrazili, jsem však vzkázal Ilonel své díky, rozloučení a nabídl jí své služby. Do půl hodiny jsme byli zase na cestě. Mračna se začínala trhat, pod kopyty koní nám ubíhala pevná zem a ve svěžím větru opět zavlála naše zástava, šípem proklátá veverka vyšitá stříbrnou nití na černém poli. Během cesty jsem vyzvěděl, že Andúne využil dnešního dopoledne k návštěvě Táraosské university, kde se po menších potížích zúčastnil přednášky o rétorice (jen jako student), Samanty že se hned ráno vyptávali strážní na jednoho člověka, s nímž minulý večer popíjela a který prý pašuje přes hranice čcha, a že Strnadan s Mateřídouškou na mne prý celou dobu čekali u vrb.

K večeru jsme zastavili u jednoho lesa, rozdělili si práce a začali budovat tábor (vím, že označovat jeden stan a ohniště jako tábor není zrovna nejpřesnější, ale má to své kouzlo). Když se Samanta s Meldonem, kteří sbírali v lese dřevo, vrátili k nám, přivedli s sebou jistého barbara zakutého do zbroje a s ohromným válečným kladivem, který se představil jako Fister Deg Kelrun a prohlásil o sobě, že putuje na sever do Cogitátu a cestou šíří víru v Morion*. Je totiž členem řádu Bílého kříže, jenž chrání chudé a šíří víru ve své bohy. Vaření večeře se opět ujal Arnold, ale tentokrát ji mírně připálil. Fister se samozřejmě pozval (tvrdil, že byl zrovna na lovu kanců, ale místo na ně narazil na Samantu) a pokoušel se nás přimět k přestupu na jeho víru, když v tom se Melian najednou skácela. Hned jsme byli u ní. Zkusil jsem seslat jedno jednoduché léčivé kouzlo, ale příliš jí to nepomohlo. Ležela na zemi v křečích a nikdo nevěděl, jak jí pomoci, vypadalo to jako účinek nějakého jedu. Fister se obořil na Arnolda, co do toho jídla přidal, a začal se s ním hádat. Pak se vzpamatoval Meldon, vytáhl z torny jakýsi lektvar (přičemž spoustu dalších rozbil a rozlil) a dal ho přičuchnout Melian, která se konečně trochu probrala a přestala se klepat. Odnesl jsem ji do stanu, kde panoval poněkud větší klid než venku, uložil ji a zabalil do deky. Když jsem vyšel ven, Fister už sundával z koně své válečné kladivo a chystal se na Arnolda. Skočil jsem mezi ně a začal jim to oběma vymlouvat, v čemž mne ostatní naštěstí podpořili, takže si Fister nakonec posbíral své věci a odjel. Zbytek večera pak proběhl klidně. Melian se jednou probudila a prosila o trochu vody, ostatní pokračovali v jídle a já jsem ještě vyřezal Mateřídoušce flétnu. Během hlídek se, pokud vím, nic nestalo.

Nahoru

25. Tajen 1999 T. V.

Ještě, než jsme ráno vyrazili na další cestu, řekl jsem ostatním o Thingolovi a dohodli jsme se, že Kašskou universitou se zabývat nebudeme a vydáme se rovnou za naším spoludružiníkem. Do města jsme dorazili snad tři hodiny po poledni, zamířili do krčmy a objednali si oběd. Původně to mělo být jen něco lehkého na cestu, ale nakonec jsme hospodě U Poutníka vyjedli všechen guláš a většinu placek (Strnadan a hladový Arnold). Jelikož jsme si někteří ještě potřebovali něco zařídit, domluvili jsme si sraz a odjezd za tři čtvrtě hodiny. Meldon zamířil na universitu, Samanta, myslím, na tržiště a pak tamtéž a já se vydal shánět nějaké zásoby, pořádnou flétnu pro Mateřídoušku a bylinkářku. První dvě části proběhly bez problémů, ale když jsem u kořenářky kupoval vlčí mor (hned vysvětlím, proč), pokusilo se mne jedno očividně velmi chudé děvče okrást. Vypadala opravdu zbědovaně, tak jsem jí dal zlaťák a nechal ji běžet, což ji skutečně překvapilo. Tedy, proč vlčí mor: Thingol nevěřil, že Adama zabil medvěd, i když tomu všechno nasvědčovalo (škrábance na oknech a podobně), takže jediný tvor, který by něco podobného mohl udělat, by pravděpodobně byl nějaký lykantrop (patrně medvědodlak). A vlčí mor je na lykantropy tou nejlepší zbraní (samozřejmě hned po stříbru). Ve smluvený čas jsme se všichni opět sešli a vyrazili na další cestu. Tohoto dne jsme dojeli až k hranicím s Cedrem, kde jsme se ubytovali v hostinci v jedné malé pohraniční vísce.

Nahoru

26. Tajen 1999 T. V.

P očasí se konečně umoudřilo a zima začala viditelně ustupovat jaru. To bylo snad ale vše, co by zajímalo oko čtenářovo. Hned ráno jsme nasedli na koně a celý den jeli do Velly. Cestou jsme minuli jezerní přístav Sůyu, hlavní město Cedru, poobědvali na jednom plochém kameni na břehu jezera Loch Arian (je to největší jezero celého Sutelionu) a k večeru do Velly dorazili. Jen jednou jsme potkali karavanu se dřevem, jež se nás dotazovala na případné potíže. Jelikož jsme jeli celý den, zamířili jsme ve městě hned do krčmy, všichni až na Samantu. Ta se ještě zastavila v nedalekém lesíku, avšak co tam prováděla, neprozradila. V hostinci ještě Mateřídouška trénovala hru na flétnu (nutno uznat, že má talent), což udělalo za dneškem příjemnou tečku.

Nahoru

27. Tajen 1999 T. V.

P opravdě řečeno, ráno probíhalo dosti chaoticky. Ještě než někteří vstali, jiní už byli ve městě za svými záležitostmi a Meldon, který jediný věděl, kde Adam žil, už měl v sobě půl piva. Rozhodl jsem se tedy využít chvilky času a rychle zamířil k jednomu hobitímu obchodníkovi se dřevem. Chtěl jsem od něj vyzvědět, jak se jmenuje ta vesnice, kde Adam žil, jelikož Meldonově paměti se nedá příliš důvěřovat, ale než jsem zjistil, co jsem potřeboval vědět, muselo mi upadnout hodně zlatek (a ten hobit mne stejně nakonec poslal na úplně opačný konec lesa). Když jsem se vrátil k ostatním do krčmy, Andúne si ještě něco zařizoval ve městě a Meldon nervózně popíjel pivo, což mu bylo vzápětí zatrhnuto. Po chvíli dorazil i nás pyromág, a tak jsme se už hotovili k odjezdu, když Meldon začal vykřikovat, že byl okraden. Z truhly mu zmizely nějaké magické suroviny a přísady. Nakonec se nám ho podařilo uklidnit ujišťováním, že onen zloděj na to jistě pořádně doplatí, a vydali se na cestu. Náš alchymista se zdál celou dobu dosti nejistý, vedl nás na jednom rozcestí doleva, potom podél okraje lesa a nakonec do něj, až jsme přijeli k jedné vsi. Přivítat nás přišel jakýsi kroll (patrně místní kovář) s pár zvědavými dětmi a na návsi i místní trpasličí hostinský. Nikdo ale o žádném Adamovi nic nevěděl a Meldon si pořád mumlal, že ta studna byla na druhé straně, ta kaple tu nebyla a tak dále. Samanta však nakonec v krčmě vyzvěděla, že ta vesnice, kterou hledáme je přesně na druhé straně lesa. Měli jsme teď na výběr, jestli budeme hvozd objíždět, čímž bychom ztratili celý den, či pojedeme cestou skrz les, jež prý není zrovna bezpečná. Rozhodli jsme se tedy nemrhat časem a vydali se kratší cestou pod klenbou stromů.

Nahoru

27. Tajen 1999 T. V. večer

Do vesnice jsme dorazili bez potíží, jen velká část družiny, tedy přesněji řečeno oba hobiti, Arnold, Melian a Meldon, se cestou zdržela na houbách. Jako obvykle jsme zamířili do hostince, kde jsme se nenápadně začali vyptávat na Adama. Dozvěděli jsme se ale více méně jen to, co už mi pověděl Olvio. Tedy, že ho i s rodinou zabil pravděpodobně medvěd. Hostinský nám však navíc ještě pověděl, že se toho medvěda pokoušel sledovat jistý Torin, místní stopař a lovec, ale jeho stopu ztratil, a že starostova manželka (jediná žijící příbuzná Adamovy ženy), paní Farlenová, hned nechala jejich dům opravit a nedávno jej pronajala jedné kupecké rodině. Chtěli jsme se tedy stavit u Torina, avšak ten byl zrovna někde na lovu, a tak jsme se rozhodli podívat se na hřbitov na Adamův hrob. Cestou tam jsme se zastavili v místním kostelíku zasvěceném Neyle, kde Andúne přispěl místnímu knězi pár zlaťáky, a ten mu za to požehnal (snad nám to k něčemu pomůže). Samanta se pak patrně rozhodla zjistit si pár informací o tomto lese, a tak v něm zmizela a objevila se asi až po čtyřech hodinách. Na hřbitov jsme tedy zůstali jen Andúne a já. Přelezli jsme zamčenou branku (Andúne samozřejmě s pomocí magie) a začali pátrat po Adamově hrobě, který jsme po chvilce našli, žádné stopy po Thingolovi ani nic, co by nám jakkoliv mohlo pomoci, jsme zde ale nenašli. Místnímu hrobníkovi, dvoumetrovému barbarovi, se navíc vůbec nezamlouvalo, že se mu tam motáme, a tak nás (po krátkém rozhovoru o nedávno zesnulých) bez okolků vyprovodil ven. Rozhodli jsme se tedy zajít k Torinovu domu a počkat tam na něj, než se vrátí z lovu (Andúne se cestou stavil ještě v místním obchůdku, kde si nakoupil si pár pergamenů a podobných užitečností.) Čekali jsme a čekali. Samanta se mezitím vrátila z lesa a vydala se do krčmy. Se soumrakem z lesa navíc vyběhla hnědovlasá elfka, také zmizela v krčmě, ale hned zase vyběhla ven, a to s velkým houfem lidí, mezi nimiž byla i naše kouzelnice. Došlo nám, že se něco stalo, a tak jsme se k nim rychle připojili. Běželi jsme do lesa asi čtvrt míle, kde ležel na zemi zraněný elf (měl roztržené lýtko) a několika šípy zabitý vlk. Jedna poněkud prostorově výraznější dáma, jíž ta elfka oslovovala Elizo, se k němu hned vrhla a začala mu ránu obvazovat. Ani přes veškeré její snahy se jí nepodařilo nás vystrnadit pryč a pořád jsme se ochomýtali kolem (tím myslím například, že jsme jí svítili a podpírali ho na cestě domů). Nakonec ho ještě přinutila vypít nějaký léčivý lektvar a pak jsme se s ním vydali zpátky do vesnice. Cestou jsme se od Torina (což byl opravdu ten zraněný elf) dozvěděli, že to, co Adama zabilo, nebyl obyčejný medvěd, protože jeho stopy prý zničehonic končily, ne že by je ztratil. Airen, čili ta elfka s hnědými vlasy, nás navíc ujišťovala, že to nepřišlo z lesa, jelikož ona lesu rozumí a mluví s ním. A také se zmínila o Thingolovi, který do vesnice dorazil prý hned ráno po té tragédii, sháněl všemožné informace o tom medvědovi a pak prý odešel na sever (hostinský nám však ještě řekl, že Thingol se ještě toho večera ze severu vrátil a zamířil prý na jih). A aby toho nebylo málo, oba elfové se shodli na tom, že tu je medvědodlak, což se jim Eliza, která se v mnoha ohledech chová jako jejich matka, pokoušela všemožně vymluvit. Pak už jsme dorazili k Torinovu domku, avšak Eliza se velmi bránila tomu, abychom s ním dnes mohli mluvit, a zamknula se s ním uvnitř. Samanta se tedy odebrala do krčmy, kde řešila bylinkové záležitosti s Airen, (svou kočku samozřejmě nenápadně propašovala do Torinova domku) a my, dva zbylí elfové, jsme se rozhodli věnovat literární činnosti. Přesněji řečeno, Andúne psal dopis Lauriel* a já teď píšu tyto řádky. Po nějaké době vyšla paní Eliza ze dveří a ještě jednou nás ujistila, že s Torinem dnes už opravdu mluvit nemůžeme. Tak nám nezbylo, než se zajít poptat na pár věcí Airen. Rozhodli jsme se počkat na ni u jejího domu, kam se snad po půl hodině dostavila. Dnes však tyto záležitosti už řešit nechtěla, a tak jsme ji alespoň požádali o přístřeší na noc (samozřejmě jsme jí za to přislíbili pomoc a ochranu před tím, co zabilo Adama).

Nahoru

27. Tajen 1999 T. V. dodatek

V noci se mi opět zjevil Edenor. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsme byli na zasněžené pláni a i dnes mne oslovoval mým starým jménem. Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor o jeho trpkém osudu a o tom, proč si vybral mne, ale mnoho mi toho neprozradil (prý k tomu ještě nedostal svolení). Nakonec řekl, že mne chce naučit Stínovému umění, díky kterému prý budu schopen vycítit hrozící nebezpečí dříve, než bude pozdě. Stačí prý jen trocha více meditace denně (asi o deset minut). Když jsem se ho ptal, co za to bude chtít, odpověděl jen, že za mne zaplatili už jiní. Kdo to byl, však neřekl. Pak se rozloučil se slovy, že se mi znovu zjeví za týden, a já se probudil.

Nahoru

28. Tajen 1999 T. V.

Andúne i já jsme vstávali už s úsvitem, abychom nepřidělávali naší hostitelce, Airen, další starosti. I tak nám ale dala skromnou snídani. Pak nás však hned vyprovodila ven a zamířila do krčmy, kde měla sraz se Samantou. Cestou tam mi ještě pověděla, že když tu Thingol byl, ptal se jí na nějaké věci o lese a ona pro něj zjišťovala cosi od stromů. Poprosil jsem ji tedy, zda by se tamtéž nezeptala na našeho přítele, a rozhodl se ji už více neobtěžovat. Už jí toho dlužíme dost. Airen pak vešla do hospody, po chvíli se zase vynořila i s naší kouzelnicí a vydaly se do stínu lesa hledat nějaké bylinky. Já jsem se vrátil za Andúnem a vykonal potřebné meditace, jak mi radil Edenor. Pak jsme zjistili, že zbytek naší slavné družiny (tedy Strnadan, Mateřídouška, Arnold i Melian a s nimi samozřejmě Meldon) se utábořil jen kousek za vsí, a tak jsme k nim připojili. Meldon však při sbírání hub ochutnal jednu, která očividně nebyla jedlá, a neustále teď kvůli tomu zvracel. Nechali jsme ho tedy odpočívat ve stanu, a vydali se posbírat pár dalších informací.

Nejprve jsme zamířili k hrobníkovi, ale tentokrát s ním mluvil Arnold. Usoudili jsme, že si spolu budou dobře rozumět. Hrobník nám toho však moc nepověděl (jen to, že dávat Adama dohromady, nebylo zrovna jednoduché). O mnoho více jsme se nedozvěděli ani od Neylina kněze, který náhodou šel kolem, a tak se valná část naší družiny odebrala po dlouhém dumání do hostince, aby mohla dumat tam. Andúne a já jsme se rozhodli zastavit ještě u Torina. Tomu už se vedlo daleko lépe než včera večer, a tak nám pověděl, jak před třemi týdny zaslechl od Adamova domu hrozný křik, běžel tam a viděl cosi běžet do lesa. Stopy to mělo medvědí, ale asi po dvou stech sázích otisky tlap prostě zmizely. To opět nebylo nic nového, ale i tak jsme mu poděkovali a zamířili pryč. Andúne za knězem, který tu vede malou knihovničku a kroniku, a já za ostatními do krčmy. Tam chvíli před polednem dorazil i kurýr s poštou, předal dopisy hostinskému a objednal si oběd. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Andúneho, jenž minulého večera psal dopis Lauriel, vyběhl jsem z hospody za ním a našel ho pohrouženého v místních legendách. Náš kouzelník byl rád, že nemusí nosit dopis sám, a tak mi ho předal. Kromě toho mi však navíc poradil zeptat se, jestli nedostal nějakou poštu Adam. A co mne překvapilo nejvíc, mezi štosy legend a bájí tam také ležel svitek o Edenorovi! S laskavým svolením kněze jsem si ho vypůjčil a vydal se zpátky do krčmy. Andúneho psaní jsem předal a jal se zkoumat právě doručenou poštu. Nic pro Adama tam nebylo, avšak mezi různými dopisy tam byl list pro nás! Na kusu papíru byl narychlo naškrábaný a jen těžko čitelný vzkaz od Thingola, že naléhavě potřebuje pomoci a že se sejdeme na zříceninách v Cedrovém lese, což je jen o něco málo více než čtyřicet mil na jih. Opět jsem běžel za naším mágem, ale tentokrát jsem se vrátil i s ním. Ostatní už mezitím objednali něco malého k snědku, jak by řekl Arnold. Takže nám po chvilce přinesli ohromnou kýtu. V tu chvíli se vrátila i Samanta, jíž patrně přilákala libá vůně, a tak jsme se rychle dali do jídla a přemýšleli, co zde bude ještě potřeba zařídit, než se vydáme na cestu. Chtěli jsme si s Andúnem promluvit s paní Farlenovou, která si vzala všechny věci z Adamova domu a o níž jsme toho zatím příliš mnoho dobrého neslyšeli. Thingolův vzkaz však zněl příliš naléhavě, takže by nám nezbylo, než tento nápad opustit. Když vtom se otevřely dveře a do krčmy vstoupil starosta i se svou ženou a dvěma dcerami, usadili se ke stolu, a tak jsme využili situaci a pozvali se k nim (všichni až na Samantu, která se dále věnovala pečeni, a Arnolda, jenž šel prozíravě přichystat koně na cestu). Rodina Farlenová nebyla příliš vstřícná a pokoušela se nás vystrnadit i přes to, že jsme se chovali slušně. Až se najednou stalo, že Andúne snad ztratil nervy, pohlédl na starostu, řekl něco jako „sómnos“, načež starosta ztuhl a najednou hleděl na našeho mága pohledem tupým jako kroll. Paní Farlenová i obě její dcery si toho všimly a s jekotem vyskočily od stolu, pohlédly na Andúneho, pak na mne a také ztuhly. Udělaly tu stejnou chybu jako jeden barbar před týdnem v Iswearahu; podívaly se do očí hraničáři, a pokud to nevíte, kolují historky, že nám, hraničářům, září oči jako plameny nebo měsíc v úplňku. Všechny tři si tiše sedly a zvědavé dřevorubce, které nejspíš zajímalo, co tu provádíme, pan starosta (na Andúneho pokyn) ujistil, že dámy jen vyděsila myš. Pak jsme se jich začali vyptávat na Adama a tak podobně, ale zdálo se, že nic pro nás podstatného nevědí. Jednu dceru jsem poslal pro věci z Adamova domu, což se pak ukázalo jako velká chyba. Čas rychle běžel a my jsme pořád neměli žádné cenné informace, když v tom jsem si všiml, že starosta má na ruce Thingolův nátepník (ten, který dostal od Garvalského krále za namalování obrazu). Andúne stačil jen zjistit, že ho prý koupil od místního obchodníka. Pak už nás ale Samanta upozornila, že před hospodou se schází docela početný dav vesničanů, jimž patrně vadí náš kouzelník. V tom nás navíc ujistil i kněz, který právě vešel. Rozhodli jsme se tedy déle se zde nezdržovat a vyplížili se zadním východem ke koním. Snažil jsem se ještě na poslední chvíli přijít na nějaké jiné řešení, avšak marně. Naštěstí jsem si ale díky tomu vzpomněl, že jsme ve spěchu úplně zapomněli na Meldona, který stále ještě byl ve stanu za vesnicí. Poslali jsme hobity cestou napřed a sami se vydali ke stanu. Ještě urychleni pomocí magie jsme ho sbalili, naložili i s alchymistou a zamířili co nejkratší cestou k Cedrovému lesu.

K večeru jsme dorazili do další dřevorubecké vsi (tentokráte trochu větší) a jako obvykle jsme se ubytovali v krčmě. Místní hostinský, trpaslík, nám na požádání sdělil, kterým směrem leží ony zříceniny, ale varoval nás, že tam nedávno jel jeden mladík, kovářův syn, a už se nevrátil. Nechci s tím strašit ostatní, ale mám neblahé tušení, že to bude mít co dělat s Thingolem. Chtěl jsem během večera ještě procvičit s Mateřídouškou hru na flétnu, ale v lokále byl takový hluk, že téměř nebylo slyšet vlastního slova, a tak jsme raději šli spát.

Nahoru

29. Tajen 1999 T. V.

O mlouvám se, ale dnešní zápis se mi vůbec nebude psát lehce. Už půl hodiny se přecházím po pokoji a pokouším se dát dohromady smysluplnou větu…

Ráno jsem vstával dosti brzo a hned po meditacích jsem sešel do lokálu, kde se po chvíli začali scházet i ostatní. Někteří z nich, tedy Andúne a Samanta, provedli pár malých nákupů a vydali jsme se na cestu. Všichni, až na Arnolda a Meldona, kteří se minulého večera zpili pod obraz a nebyli k probuzení.

Už od rána bylo zataženo a pršelo, takže nikdo neměl zrovna náladu do zpěvu. Šli jsme lesem na jih snad dvacet mil, pak se začal terén zvedat a krajina byla více kopcovitá. Vystoupali jsme tedy na jeden vrch, který vyčníval nad koruny stromů, abychom se porozhlédli kolem, a zjistili jsme, že zříceninu, kam jsme měli namířeno, jsme minuli a o pár mil přešli. Vydali jsme se tedy zpátky a po nedlouhé době tam dorazili. Uvázali jsme koně pod svahem a začali stoupat po cestě. Stále pršelo, takže nám trochu podkluzovaly nohy. Navíc se však z hradu šířil puch hniloby a pocit strachu. Hned v bráně byla připravená past (zamaskované propadlo), ale naštěstí jsem si jí (snad díky Edenorovi) všiml a nikdo do ní nespadl (Andúne ji rozryl holí, aby o ní všichni věděli). S připravenými zbraněmi jsme pomalu a opatrně vstoupili do míst, kde kdysi patrně bývalo nádvoří, avšak nikdo nás zde nevítal. Někdo si všiml, že zpoza jednoho stromu vyčnívají zašpiněné svázané nohy a na druhé straně kousek hlavy s černými, rozcuchanými vlasy. Samanta s Andúnem to šli prozkoumat, ale ani ke stromu nedošli. Vypadalo to, jako by na ně zaútočil nějaký neviditelný nepřítel. Samanta uskočila stranou, rychle vytáhla jeden svitek, zlomila jeho pečeť a zmizela. Andúne se znovu stal terčem útoku neznámého protivníka a začal křičet, že jsou zde nevidění. Vypálil několik blesků, které patrně zasáhly něco ani ne sáh od něj. Vystřelil jsem do těch míst dva šípy a pak se mu rozběhl na pomoc s Alta-Elem v ruce. Nevěděl jsem pořádně, kam útočit, a tak jsem více méně jen máchal mečem před Andúnem v místě, kde zmizely další jeho blesky. Čepel se několikrát trochu zarazila o něco neviditelného, ale neměl jsem pocit, že bych tomu nějak příliš ublížil. Náš kouzelník nakonec vypálil ještě několik blesků, načež se ozvalo sluch drásající zakvílení a oběma se nám značně ulevilo. Jen jsem se letmým pohledem ujistil, že postava ležící za stromem je Thingol (byl v bezvědomí, dosti špinavý, pohublý a zbědovaný), a rozběhl se za ostatními, kteří se mezitím pustili do boje s několika nečekaně se objevivšími kostlivci. Ti ale měli všechno pod kontrolou, a tak jsem se vydal pronásledovat podivnou vysokou postavu, která se do té chvíle schovávala za jedním stromem. Samantina kočka, jež k ní byla o dosti blíže, pomocí nějakého kouzla během okamžiku vyrostala do velikosti člověka a změnila podobu… Proměnila se ve mne! A také se vydala za neznámým. Ten zaběhl za jednu zídku a vypálil odtamtud několik blesků rudé nebo fialové barvy a zasáhly někoho neviditelného a proměněnou kočku, jež běžela přede mnou. Proskočil jsem kolem ní a hnal se kupředu, když se hned vedle mne objevila Samanta a vypálila na oplátku ohromnou salvu zelených blesků. Nepřítel padl na zem a v tu chvíli jsem konečně uviděl jeho tvář. Byl to Thingol, avšak byl velmi pohublý, pleť měl sinavou, ruce znetvořené a přeměněné v ohyzdné pařáty, v obličeji plno jizev a v očích jen nenávist a smrt. Hned zase stál na nohou a vrhl se k meči, který měl nedaleko opřený o zídku. Byl jsem tam však dřív. Chtěl se po mně ohnat drápy, ale Alta-El jeho ránu odrazil a začal na něj s ohromnou rychlostí a razancí dotírat (nikdy mne nezradil, ani dnes, kdy veškerá má naděje a rozum zůstaly kdesi daleko vzadu). Bil jsem Thingola však jen plochou stranou meče, nechtěl jsem ho zabít. Během okamžiku už tu byla i Samanta s přeměněnou kočkou a pustily se do něj také, avšak on stíhal krýt útoky nás všech. Mezitím už ostatní dávno pobili všechny kostlivce, ale než se k nám stačili dostat, přiběhlo tam z lesa několik velikých kanců a zaútočili na ně. Melian, Mateřídouška i Strnadan se do nich hned pustili, Andúne byl velmi vyčerpán sesíláním blesků, a tak se držel více vzadu. V tom však z nedalekého křoví vyběhla podivná, ne příliš vysoká postava s dlouhými končetinami, rohatou přilbou a velikým kyjem v ruce, a běžela jim do zad. Náš kouzelník si jí ale naštěstí všiml, vytáhl odněkud podivnou černou hůlku a vypálil z ní po postavě jediný temný výboj (dosti podobný blesku), který nepřítele spálil na uhel. Thingol se mezitím bránil našim útokům, a protože se nemohl dostat ke svému meči, spílal mi všemi možnými urážkami. Několikrát už mne i Samantu (myslím) zranil a začínali už jsme být dosti zmožení bojem, a tak Samanta sebrala veškeré zbytky svých kouzelných sil a vypálila po něm ohromnou salvu blesků. Thingol padl na kolena, pohlédl na mne svýma mrtvýma očima, s ponurým úšklebkem na tváři pronesl: „Brzy se opět setkáme… Příteli.“ a jeho tělo se rozpadlo na prach. Pak se k obloze pomalu vznesl obláček bílého kouře a rozplynul se ve větru. V tu chvíli jsem přesně nevěděl, co dělám. Snad jsem doufal, že to byl jen nějaký magický výtvor, a rozběhl se k místu, kde předtím Thingol ležel svázaný, ale teď tam byly už jen provazy. Pak zase zpátky tam, kde padl a pak jsem běhal po zřícenině a zoufale hledal jakékoli stopy po něm... Marně. Když jsem se vzpamatoval klečel jsem v místě, kde zemřel, šeptal modlitbu k Mandosovi a Elbereth a po tvářích mi stékaly slzy. Pak jsem vstal, vzal Thingolův meč a beze slova odjel. Cestou zpátky do vsi jsem se pokoušel se přesvědčit, že Thingol už byl mrtvý dávno a tohle byl jen nemrtvý s jeho podobou, avšak ne příliš úspěšně. Chápu, proč to Samanta udělala, a nezazlívám jí to. Jen teď potřebuji být sám.

Nahoru

29. Tajen 1999 T. V. dodatek

V noci jsem mluvil s Thingolem. Měl ve tváři úsměv a mluvil svým obvyklým, bezstarostným hlasem. Říkal, ať pro něj netruchlíme a dal mi několik pokynů ohledně jeho věcí a přání. Bylo to příjemné setkání, kéž bychom se ale nemuseli podruhé loučit. Také se mi opět zjevil Edenor. Chtěl mne uklidnit řečmi, že Thingolův čas už nadešel a že bylo vůlí bohů, abych to prožil. Oba dva (Thingol i Edenor) se však také zmiňovali, že nás čeká zlá doba, která si bude žádat mnoho hrdinských činů… Snad to bez něj zvládneme.

Nahoru

Dopis

Zde následuje dopis, který zanechal Edhel Lovcům Veverek, když odjel:

Nebudu se omlouvat za to, že jsem tak beze slova odjel. Není to tak dlouho, co jsem přišel o bratra, a teď jsem ztratil druhého, takže teď potřebuji být chvíli sám.

Thingol se v noci vrátil a zanechal mi několik instrukcí, co je potřeba udělat. Pojedu teď zpátky do Bukoviny získat od starosty jeho nátepník (a všechny ostatní Thingolovy věci, pokud tam tedy nějaké další jsou) a potom do Táraosu, abych Thingolovým rodičům řekl o jeho smrti. Tam ale teď radši nejezděte, jeho otec je Vládce, a kdyby tu zprávu přijal špatně nebo byla zle podána, mohlo by dojít k hrozným věcem (zvláště pro Samantu). Vydejte se radši na sever do Moray Firthu. Thingol říkal, že v tamním lese (tom největším) najdeme u člověka Wortense někoho, jehož schopnosti a znalosti by nám mohly být velmi užitečné. Meldonovi Thnigol vzkazuje, že až se vrátí domů, má zakopat jeho prsten pod starý Táraosský strom.

Já budu navíc muset jet do Foroleionu, oznámit tam Královně smrt jejího hraničáře, takže se teď nějaký čas zase neuvidíme. Nechávám vám u hostinského náš stan i prapor, dělejte nám s nimi dobré jméno. Také vám tu nechám svůj deník, je v něm pár užitečných věcí, které jsem vám neřekl… Byl bych rád, kdyby v něm někdo pokračoval, zatímco budu pryč.

Venku svítá, je čas na další cestu. Určitě se zase setkáme.
Ať Valar střeží vaše kroky!
Namárië
Edhel

Nahoru

* - Pro neznalé:

Alcinë Lúcalindë je jedna z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší bardka Foroleionu a mimo to také Edhelova učitelka (hry na flétnu).
Alta-El je (kupodivu) Edhelův meč, dědí se v jeho rodině už po mnoho generací.
Čcha je horký nápoj z lístků jisté rostliny zalitých horkou vodou nebo povařených, jeho produkcí je znám především Šotokan.
Edhelův nátepník není jen pouhá část zbroje, je v něm ukryt mechanismus na střelbu dlouhých tenkých jehlic a vystřelovací čepel dlouhá téměř jako mečík půlčíků, vyrobil ho Eltann, kovář na Artaedu.
Elen je Edhelova sestra, když zrovna nevyšívá hloupé prapory, je to čarodějka, a vynikající.
Klín Valar se nazývá jedno souhvězdí, je to Eärendil se svými syny, každý se plaví po obloze na vlastní lodi s jedním Silmarilem.
Lauriel je princezna z Morinexu, která utekla a dala se k hraničářům. S Andúnem se milují.
Lossen je název pro zvláštní druh elfího růžového vína, jež se vyrábí z růží.
Morion je bohyní větrů a bouří, viz. sekce Svět - O Bozích.
Neyla je bohyní přírody, viz. sekce Svět - O Bozích.
Nîmran je Edhelův kůň, bělouš, pokud vás to zajímá, špatně se schovává ve tmě.
Rill, čili Rillien Anariel, je Edhelova sestřenice a mistrná lukostřelkyně.
Šaratičník je velmi vzácná rostlinka, po požvýkání jejího kořene se člověk na krátkou dobu pohybuje mnohem rychleji než obvykle.
Tarský val je pohoří spíše kopcovitého typu s bohatými ložisky železa, jež tvoří přírodní západní hranici bývalého Sutelionu a odděluje ho od Foroleionu a Irtilveadu


95337