Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2006 - Ročník III.

LINELFLOREN

Úvod - Den prvý - Den druhý - ráno - Chrám boha Cohase - Den druhý - odpoledne - Tma a světlo, světlo a tma - Den druhý - pozdní hodiny noční - Den třetí - Aréna - Ohlasy

Perličky z Úsvitconu 2006
Galerie fotografií

Úvod

Když jsme byli prvně pozváni na Úsvitcon, byli jsme z toho všichni nadšení a zdálo se, že nás pojede menší armáda a PJů bude muset být minimálně dvojnásobek. Jak se však turnaj blížil, začali potencionální hráči z našich řad odpadat (vždy nuceni okolnostmi), až se ukázalo, že nás bude s těží jedna družina… Zhruba týden před Úsvitconem se navíc rozmohla chřipka, která několik členů skolila, jiní nemohli kvůli rodičům a někdo kvůli škole, takže to vypadalo, že zůstáváme jen Fíriel (také zápasící s nemocí) a já… V pondělí toho týdne, kdy se turnaj konal však padlo rozhodné slovo a (hlavně aby si Fíriel zažila svůj první turnaj) s definitivní platností jsme se rozhodli přihlásit. Jen půl hodiny na to se ozval Thingol, že škola počká a jede taky! A tak bylo ujednáno, postavy vytvořeny a hozeny do schránky. Ve čtvrtek vrcholily poslední přípravy; sušenky byly dány péct, proběhla poslední konzultace o výrobě praporu (hotov byl v pátek během dne) a večer se ozvala další potencionální hráčka, že by chtěla jet taky. Jediný háček byl v tom, že sídlí v Praze, našli jsme tedy vhodné spoje a opět udělali PJům guláš v družinkách. Bohužel jsme nakonec zůstali na počtu tří, protože spoje z Prahy nám nebyly nakloněny…

Nahoru

Den prvý

Jak moc jsme se na Úsvitcon těšili, snad každý poznal už z našich kostýmů a vybavení. Naše netrpělivost však měla také za následek to, že jsme v Brodu vystoupili o zastávku dřív. Nic naplat, rozvinuli jsme naši zástavu a vyrazili; hnáni nedočkavostí, radostí, hladem, žízní, (někteří i zimou,) a chodcem jsme se za zpěvu hobitích hospodských odrhovaček a se šíleným pohledem v očích prohnali městem a dorazili do Chrpy (ekocenrtum Chrpa bylo místem konaní) přesně na čas… Tedy v šest, kdy jsem slíbil, že tam budeme; všichni ostatní už byli dávno na místě, protože jeli společně. Velmi asertivně jsme vpadli dovnitř (s hlasitým vykřikováním „PJe! Dejte nám PJe!!!“), přivítali se s PJi a s nehoráznou drzostí jsme naházeli všechny naše torny a vaky na hromadu přímo doprostřed společenské místnosti. Našli jsme zde několik našich známých, kteří o nás vůbec nevěděli, a pár, jež jsme o naší účasti dopředu zpravili. Uběhla jen chvilka a (sotva se nanosilo jídlo dovnitř) už tu byli Sali s Xartosem, tedy PJové Rybářka a Jestřáb, a oficiálně zahájili. Rozdělili družiny, určili, kdo bude kdy hrát (protože PJové byli i s později příchozím Dajenem jenom tři, nemohlo hrát všech šest družin zaráz), ukázali hráčstvu hlavní výhru a oznámili nám, jak to bude s programem. Každá družina měla jako každý rok hrát dvě zcela rozdílná dobrodružství a kromě toho se ve volném čase konal turnaj družin v aréně; ten spočíval v normálním a velmi morbidním souboji dvou družin v aréně symbolizované listem hexového papíru podle mírně upravených pravidel. Jinak byla na místě k dispozici spousta deskových her typu Osadníci z Katanu, Talisman nebo kulečník… Bez děr, docela karambol.

A co se naší družiny týče, byli jsme dáni dohromady s barbarkou šermířkou Katyjou a trpasličím mágem Rinarfinem; oba byli zapálení do poslouchání historek ze života (našich postav samozřejmě) a čaje, takže jsme si padli do noty.

PJové nám přidělili herní čas až na sobotu na ráno, takže to vypadalo, že konečně máme trochu času na večeři a pár šálků čaje. Sotva jsme se však uvelebili v šatně (jediné místnosti, kde byl klid), už si pro nás přišli lidé z jiné nehrající družinky jako vyzyvatelé do arény… Co naplat, chopili jsme se zbraní a magických předmětů a vydali se s hrdou tváří vstříc jasné záhubě… Aby vycházely plány, kdo kdy má s kým bojovat, odehráli jsme si dvě arény a v obou jsme dopadli… No, jak jsme dopadli si přečtěte v zápiscích Fíriel. Když bylo konečně po boji, Rinarfin nás opustil se slovy, že musí na noc domů a vrátí se ráno (je totiž místní), a my se konečně schovali do šatny, kde jsme se najedli, napili dlouho toužebně očekávaného čaje a do pozdní noci si vyprávěli o hrdinských skutcích našich postav…

Tak skončil den prvý, den zmáčený krví. A ani pouťovou panenku nezanechal... Ušetřenou masakru:)

Nahoru

Den druhý - ráno

Probudil jsem se v sobotu o něco málo dříve než ostatní, a tak jsem nehorázně zneužil situace a vyfotil je ještě spící. Hned nato se objevila ve dveřích Sali a ty, kteří ještě nebyli vzhůru (a byla jich většina) začala probouzet slovy, že jestli chtějí stihnout snídani, měli by sebou pohnout. Mimochodem, snídaně se podávala v místnosti, kde bylo ustájeno několik roztomilých zvířátek (had, želvy, morčata, osmák…), na které jsme však měli všichni zakázáno sahat, krmit je, provokovat je… A mohli jsme na ně pouze mluvit. Žádná veverka tam ale naštěstí nebyla… Naštěstí pro ni samozřejmě:) Sotva jsme se během a po snídani uvedli (pomocí zeleného čaje) do provozuschopného stavu, už si nás žádal PJ Xartos, že do čtvrt hodiny začneme hrát, ať se na to psychicky připravíme. Přesunuli jsme se tedy do té neluxusněji vybavené místnosti (byl tam koberec, matrace, elektřina, hračky…:) a přemístili tam i všechno strategicky užitečné vybavení. Tedy zbraně, pravidla, kostky, rychlovarnou konvici, čajovou soupravu i s čajem, něco málo čokolády a samozřejmě sušenky! Nic nám už nebránilo v hraní. Sice nejdřív chvilku trvalo, než jsme se sladili, ale nakonec nám hra pěkně odsýpala a všichni jsme se dobře bavili. Několikrát k nám zavítali i PJové Sali a Dajen; buď aby se podívali, jestli už nás Xartos zabil, aby si párkrát máchnuli mečem či napnuli luk a samozřejmě také kvůli sušenkám:)

Nahoru

Chrám boha Cohase

Začalo to, když jsme se probudili. Neměl jsem u sebe nic než šaty a všude kolem byla tma. Vzduch byl chladný v vlhký a po chvilce jsem zjistil, že jsme tu všichni… V cele. Během chvilky se probudili i ostatní a Rinarfin (náš trpasličí mág) vykouzlil (ze svého magického pláště) světlo. Hned nám došlo, že v kobce není nic, s čím bychom mohli operovat, a tak jsme si museli poradit jen s tím, co jsme měli u sebe, i to ale stačilo. Už za pár minut jsme všichni užasli nad tím, jak dokázala Fíriel odemknout dveře jen s přezkou od opasku. Laureo vyhlédl ven, abychom věděli, na čem jsme, a vrátil se s tím, že venku je jenom jeden strážný, ale je v místnosti za zamčenou mříží. Zhodnotili jsme tedy situaci a vyslali kupředu Rinarfina, aby nad strážným získal moc pomocí svých kouzel. Místo toho však zhypnotizoval sebe. Situaci jsme tedy přehodnotili a vymysleli nový plán. Laureo s Katyjou, která jediná si prozíravě ukryla dýku v botě, takže teď neměla holé ruce, se schovali venku ve stínu výklenku vedoucího ke dveřím další chodby a my ostatní zůstali v naší cele za přivřenými dveřmi. Pak jsem začal křičet na strážného, že našemu trpaslíkovi je zle a asi umře. Voják odemkl mříž, přišel k našim dveřím, a sotva zjistil, že je něco v nepořádku, už se na něj vrhli Katyja s Laureem a vzápětí i já s Fíriel. Tasil meč, aby se bránil, ale příliš mu to nepomohlo, jelikož to Laureův meč, kterého tento fakt jen ještě více dopálil. Během minuty už ležel strážný zavřený v cele a my prohledávali zbrojnici, jestli se tam nenachází některé naše věci… Nenacházely. Sebrali jsme tedy strážnému jeho klíče a vydali se do spletitých podzemních chodeb.

Jen těžko by šlo přesně popsat, jak a kudy jsme tam procházeli a jak jsme čemu čelili, tak se omezím na pár pouhých shrnutí.

Hned za prvními dveřmi jsme nalezli mučírnu, v níž se v jedné masožravé Španělské botce nacházely dvě naše dýky a ve vedlejší místnosti se pokoušela jedna kočka ulovit myš skrývající se v harampádí. Hned za dalšími dveřmi a krátkou chodbičkou ležel v rohu místnosti můj batoh. Sotva jsem však na něj sáhl, ukázalo se, že ona místnost je ve skutečnosti ohromným žaludkem, jenž se nás chystá pozřít, a tak jsme rychle zmizeli cestou, kudy jsme sem přišli. Sliny té věci ale už nějakou dobu na mé torně pracovaly, a tak se vzápětí rozpadla a já byl nucen nosit všechny své věci v kotlíku. Abychom se žaludku vyhnuli, pokračovali jsme dál blízkou chodbou, avšak sotva jsme do ní vkročili, začal se za námi zezadu valit veliký kulatý kámen a přinutil nás zahnout do krátké slepé chodbičky končící asi třísáhovou jámou, kam jsme téměř všichni popadali, jen Katyja zůstala nahoře. Fíriel se naštěstí podařilo vylézt nahoru bez problémů, a tak nám mohla spustit dolů lano. Když jsme pokračovali další chodbou, zhasla nám z ničeho nic lucerna a za námi se začaly ozývat podivné kroky! Ač téměř neozbrojeni, rozhodli jsme se čelit nepříteli tváří v tvář, avšak když kroky dospěly až k nám, opět se rozsvítilo a nikoho tu nebylo. Vrátili jsme se téměř až ke kobkám, kde jsme se probrali, a vešli do dalších dveří, kde v místnosti lemované magickými černými svícemi a zdmi pomalovanými obličeji s nepřirozeně živým pohledem seděla na kamenném podstavci nahá dívka a třímala v rukou luk Fíriel. Sotva se jí naše elfka dotkla, ženština zavřískla, až to rvalo uši, a zmizela v plamenech. Za dalšími dveřmi nás uvítalo zrcadlo s podivně zvráceným a nechutným smyslem pro humor; když jsem do něj pohlédl, můj obraz se zmenšil, ztloustl a narostl mu plnovous. Raději jsem se neptal, co viděli ostatní, jakmile se však před něj postavila Fíriel, spadla jí na hlavu její sada paklíčů a šperháků. Sotva jsme odemkli další dveře, šlehl nám do tváří výbuch, a když se dým rozplynul, stál v místnosti za ním trpaslík v runami popsaném rouchu a mým lukem v rukou! Nechtěl jsem mu nijak ublížit, tak jsme to nejdřív zkoušeli po dobrém, ale on se pořád vykrucoval a vyhrožoval nám. O co tu vlastně jde a že je luk můj, pochopil, až když jsem se mu pořádně podíval do očí, to mi luk dal ještě rád, že se mu nic nestalo. V jiné místnosti jsme zase narazili na několik malých dráčků, a abychom si vzájemně neublížili, hodil jsem jim bokem jeden kousek masa z kotlíku, ale dráček, který to sousto zhltnul, okamžitě vybuchnul, načež do místnosti vletěl z protějších dveří jejich ošetřovatel… Alespoň jsme tak soudili podle popálenin, kousanců, chybějícího oka a tak dále. Jmenoval se Červenka a očividně nevěděl, že jsme tu byli věznění, protože nám pouze vynadal, že dráček potřebuje vyváženou stravu. Pak si s námi vcelku vstřícně promluvil a pověděl nám, že naše další věci budou asi na smetišti. A dokonce mi vrátil mého psa Laiku, kterého mu tam jeden strážný nechal. Vydali jsme se tedy dál, opravdu našli dva další batohy na smetišti a poslední dva v místnosti se studnou, kolem níž byl obtočen had poněkud olbřímích rozměrů… Byl; zkoušel jsem to s ním po dobrém, ale patrně měl na věc jiný názor, a tak to s ním Laureo vyřídil. Náš šermíř však bez zranění z té potyčky nevyvázl, a tak jsem se pokusil vyléčit ho svými kouzly trochu vyléčit. Píšu „pokusil“, jelikož se kýžený efekt nedostavil, místo toho si Laureo vzpomněl, co se vlastně stalo. Pokusím se to ve zkratce shrnout: Jakýsi Havenský kupec si najal našeho mága Rinarfina, aby mu přinesl vzácný zelený krystal zvaný Dračí oko, a my ho měli chránit. V jedné hospodě se s námi dali řeči jacísi kněží, večer jsme šli spát a probudili se až tady v kobkách. Hned nám bylo jasné, která bije; kněží nás nějak omámili, Dračí oko nám vzali a uvěznili do žaláře pod chrámem svého boha (boha Cohase).

Zbytek podzemí jsme už jen spíše chvatně proběhli (hledali jsme nějaký východ nahoru) a nenarazili už na téměř žádný odpor; jen na jednoho strážného, jenž skončil pod Laureovou katanou dříve, než si stačil pořádně uvědomit, o co tu jde. Musel jsem našeho šermíře hodně krotit, aby ho nezabil… Poslední, co nám ještě scházelo, byl už jen zbytek našich zbraní, a ty jsme naštěstí našli v místnosti vybavené spoustou soch (boha Cohase, samozřejmě). Všichni jsme se teď cítili mnohem jistěji (konečně jsem měl Alta-El zase u sebe) a nic nás nemohlo zastavit v cestě nahoru… Nic, kromě proklatě pevných dveří bez zámku opatřených navíc heslem. Nad nimi byl vytesán jakýsi nápis vzývající Cohase a vedle nich panel s tlačítky, na nichž byla písmena „C“, „O“, „H“, „A“ a „S“. S nadšením jsme hned zkusili napsat jméno zdejšího boha, ale nic se nestalo. Zkoušeli jsme tedy všemožné různé kombinace dál a oleje v naší lucerně pomalu ale jistě ubývalo… Když už se zdálo, že se z toho všichni jistojistě zblázníme, Fíriel projevila své nadání jako specialista na dveře a správné heslo objevila. Bylo to „Chaos“, protože právě toho je Cohas bohem… A právě to jsme teď všichni měli po několika hodinách strávených v podzemí v hlavách.

Zahaleni do plášťů místních kněží, jež jsme objevili v jednom skladišti ve sklepení, jsme vyběhli po schodech, které za dveřmi byly, nahoru do chodem chrámu. Stačila však jen krátká chvíle a štěstí nás opustilo, natrefili jsme totiž na jednoho z kněží. Zeptal se nás, co tu děláme, a tak jsme pověděli, že si chceme promluvit s veleknězem, chtěli jsme to totiž nejprve vyřešit po dobrém. On odešel vyřídit naše prosby a po krátké chvíli se vrátil (rychle jsme se mezitím porozhlédli kolem, leč bez valného výsledku) se slovy, že velekněz nám nabízí každému pět set zlatých, pokud ihned odejdeme, Dračí oko však že nedostaneme. Ostatním (hlavně Laureovi a Rinarfinovi) právě v tu chvíli došla trpělivost a pustili se do něj. Místo boje se kněz dal hned na útěk, jen po nás hodil flakónkem, který po dopadu uvolnil nevelký oblak jakéhosi prášku. Jen se mi zatmělo před očima a skácel jsem se na zem.

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že prášek zasáhl i Rinarfina a ostatní nás mezitím uklidili do jakéhosi salónku. Katyja s Fíriel čekaly pod schody na Laurea, jenž se právě vrátil z jednání s veleknězem. Dračí oko nám prý dobrovolně nedají, leda by někdo z nás podstoupil meditaci a promluvil si o tom přímo s Cohasem. Ona meditace však spočívala ve vdechnutí jistého množství omamného prášku, což se nikomu z nás ani trochu nezamlouvalo. Uspořádali jsme tedy krátkou válečnou poradu a shodli se, že nastal správný čas pro poněkud drastičtější metody. Laureo, Rinarfin a Fíriel se (ozbrojeni jen několika ukrytými dýkami) odebrali nahoru do vyššího parta, aby si tam před kněžími na oko šňupnuli prášku a co nejrychleji je vyřídili, zatímco Katyja a já jsme čekali pod schody s jejich zbraněmi, abychom jim co nejrychleji přispěchali na pomoc. Neuplynulo ani deset minut až se seshora spustil povyk. Se šermířkou jsme tam vyběhli jako vítr a rovnou začali křičet, že hoří, abychom nastolili ještě větší chaos. Letěl jsem za Laureem s jeho katanou a Katya za Fíriel s lukem… A Rinarfin se jal to tam všechno podpálit. Během pár vteřin jsme už byli všichni u velekněze a pobíjeli mu stráže, když v tom se na celé kolo rozkřičel, ať toho necháme, že se vzdává, a hodil nám klíče od pokladnice ve věži. Opět jsme rychle zvážili situaci a rozhodli se, že do věže s jedním knězem půjdu já a Fíriel, jakožto specialista na dveře, ostatní zatím měli držet v šachu velekněze a zbylé dva strážné. Opustili jsme je a vystoupali po točitých schodech nahoru do temné místnosti, ani na chvíli jsem našemu průvodci nevěřil, takže neustále cítil na zátylku hrot mého meče, ten proradný had se však vrhl kupředu tak rychle, že jsem nestihl vůbec zareagovat. Místnost zalilo světlo a já zjistil, že hledím přímo do očí snad čtyřsáhovému draku. Sotva jsem stačil vykřiknout, že jsme v pasti, a už do mě dvakrát přetáhl pařáty. Zakřičel jsem na Fíriel, ať utíká, a to se plaz už nadechoval, aby vychrlil plameny. Jen jsem se rychle zakryl pláštěm, ale mnoho užitku to nepřineslo, plášť byl na popel. Sice jsem si vždycky přál vidět opravdového draka na vlastní oči, ale už toho na mne začínalo být opravdu trochu moc. Pevně jsem sevřel svůj luk, svůj milovaný kouzelný luk, a pomocí kouzla, kterým vládne, se přenesl do pokladnice, jež za drakem a ještě jednou mříží. Tam nad několika truhlicemi vévodil na podstavci a polštářku veliký zelený krystal – Dračí oko. Ostatní poklady mi byly úplně lhostejné, vzal jsem jen jej a opět se pomocí luku přenesl, tentokráte dolů k ostatním. Velekněz byl ten tam, poslední strážný právě umíral pod Laureovou katanou a Rinarfin právě zapaloval pár lahví s olejem. Už jsme v tom proklatém chrámu nechtěli zůstávat ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně třeba. Zavrhli jsme tedy schody, proskočili oknem, přeběhli po střeše, seskočili z ní a zmizeli v okolních lesích. Dostat se odtud do Havenu už nebyl žádný problém. Musím však přiznat, že jsme měli opravdu štěstí a stáli při nás snad všichni dobří bohové…

Edhel

Nahoru

Den druhý - odpoledne

Jakmile jsme dohráli, odebrali jsme se zase do společenské místnosti, počkali na oběd a ve zdraví ho přečkali. (Ne, byl opravdu dobrý.) Všichni jsme byli úplně mrtví a vůbec nic se nám nechtělo začít dělat. Dopovali jsme se čajem, opět si vyprávěli něco málo historek z dračáku, někdo si četl, někdo spal a někdo se zase pokoušel neusnout. Po krátké době provozování těchto činností se opět objevila družina, která s námi chtěla změřit síly v aréně. Tak jsme se opět zvedli, sebrali všechny síly a rozuteklé členy naší kumpanie a vydali se vstříc další bolestivé smrti. Avšak chybělo jen málo a výsledek mohl být zcela opačný… Poté jsme se v dalším souboji postavili ještě jiné družině a to už konečně dopadlo o poznání lépe. Zbývala nám už jen jedna banda na zabití, ale s tou jsme dnes už zápasit nemohli, jelikož oni právě hráli a nás to čekalo zase po večeři. Ta přišla nečekaně brzo… Tedy právě v tu správnou dobu, jenom jsme v aréně ztratili pojem o čase. Najedli jsme se tedy, chvilku potrávili a pak se opět odebrali se vším potřebným vybavením do té nejluxusnější místnosti. Tentokrát však s PJem Dajenem. Naštěstí jsme povzbuzeni čajem, sušenkami a čokoládou chytnuli druhý dech a hra nám opět krásně ubíhala. I tentokrát jsme se výtečně bavili (dokonce ještě lépe, než při prvním dobrodružství), byli jsme navštěvováni sousedními PJi a zase jsme využili i bonusové půlhodinky, takže jsme končili tak o půl jedné.

Nahoru

Tma a světlo, světlo a tma

To bylo tenkrát, když hvozdy byly tmavé a neprobádané, města byla plná zlodějských gild a tajných spolků, příšer bylo plno a láska se nepřepočítávala na peníze. V těch dobách požehnaných se naše statná družina veselých chlapíků a děvčat sličných valila směr nová dobrodružství. Tu šli jsme cestou necestou odkudsi kamsi krajem, kterému Rinarfin, náš mág skvělý a slovutný, zrovna říkal domov. Proti nám se v blízké zatáčce plahočila vyčerpaná žena. Vypadal věru zbědovaně. Již pár mil v nohách jistě měla, a jak spatřila nás (přesněji mága našeho), tak rozsvítil se obličej její novou nadějí. Hned vrhla se k němu, a že Rinarfin se k ní také měl, tu začala vypravovati: „Ach, příteli můj drahý, dcera se mi ztratila. Krásná holčička moje. Blonďaté vlásky, oči modré jak nebe dnes, barevný kamínek nosila pro štěstí a jakého štěstí jí teď asi přinesl. Prosím, pomož mi!“ Řekla „ Manžel doma není. Ve městě přebývá. Pomoz mi, příteli z dobrých let, najít dceru mou!“ A že mág náš, ač trpaslík, přesto chlap správný a srdnatý, opáčil že ano a že ať mu řekne vše co ví o tom zmizení. Žena se vyznala ze svého trápení a vše nám pověděla. Tož nebyli bychom Lovci Veverek, proklety budiž veverky všechny, abychom odmítli takovou prosbu.

I bez ženy té tedy, vypravili jsme se do vesničky Barzovem se nazývající. Cupitáme cestou, když tu před námi. Hop! A skok! Stáli tu dva chlapíci, každý luk v ruce, tak tak, že jim třesem neodskočil šíp, a že prý peníze nebo život. Tak jsme se nepobavili už dlouho! Pánové byli celý nesví, ale po krátkém přemlouvání jsme je přesvědčili, že zemřít teď by pro ně nebylo výhodné, a tak jsme jim darovali život. Rinarfin je dokonce najmul pro naši věc. Možná že hledají dodnes.

Tož dál, ať se pohneme z místa. Do Barzova přišli jsme k večeru. Vesnička, sotva 200 obyvatel, blízko les, jakýs chrám, za humny hrad, nic velikého. Hostinec byl pěkný a jídlo dobré. Hostinský, to byl teda patron! Světem ostřílený. Vsadil bych sto proti jedné, že to býval dobrodruh ne nepodobný nám! Tuž s jídlem jsme si i pár informací objednali, a že dodávka byla dobrá, tak jsme i něco zlatých přihodili. Už jsme začali mít pár podezřelých. A že prý se neztratilo jen jedno děcko, ale rovnou tři! Tož to bude zajímavá prácička. Podezření padlo na řezníka (Stiroch se jmenoval), Gastona (místní obchodník) a lenního pána. Já, Laureo z Yavanamírë, válečník slovutný a dědic Yavanamírského trůnu, a Rinarfin, trpasličí mág, věhlasný a zkušený, jsme se ještě tu noc vypravili ven obhlédnout vesnici celou. Jakousi náměsíčnou babku jsme našli, ale v jejím domě nic moc. Dítě nikde. Ráno moudřejší večera! Tož jsme se uložily ke spánku. Spánek jsme všeci měli těžký a plný můr nočních. Ani se nám moc dobře ráno nevstávalo. Tož jsme se vypravily informace sbírat.

První asi Gaston, bydlel nedaleko, a tak jsme za ním zašli. Nu divný to byl týpek. Opatrný, vychytralý a tajemný. Nic o děckách nevěděl. Jen nějakou postavu večer viděl, jak v temném plášti od paní chuděrky odchází. Tož aspoň stopa jedna. Pár prachů jsme u něj museli nechat, to se rozumí. Takovým lidem rozváže jazyk buď zlato nebo krev. Na meč bylo málo místa a taky proč dělat rozruch, když zlata bylo dost. Tož jsme se vydali dál svou cestou.

Blízko byl chrám a než se vydáme za lenním pánem, určitě bude dobré se stavit i za ním. Ten toho bude vědět. Zrovna jsme ho chytli u oltáře jak se modlil, asi k tomu svému. Jako boha tu uznávali Fauna, boha přírody. Nu proč ne. Příroda má mnoho sil. Tak vyřekl se ze svých problému s lidmi z vesnice, že prý nechodí na bohoslužby. Že děcka jsou parchanti a že lenní pán je stejný jako děcka a že nepřispívá atd. atd. Takový permanentně naštvaný děda. Trochu fanatik, ale jinak se dal.

Nakonec řezník byl. Vešli jsme k němu do krámku postupně. Jeden za druhým a každý z nás si něco objednával. Když vstoupil Rinarfin, hned na něj použil nějaké své čáry a začal mu prý číst myšlenky. To mně moc neříká. Já řeším věci rychle a ostře. Řezník začal být už jenom těmi příchody dost vyvedený z míry a co teprve když si Katyja, naše barbarka válečnice, objednávala „ lidské maso na své temné obětiny, nejlépe dětské a čerstvé“ to už nestíhal řezník vůbec a v okamžiku, kdy jsem se zeptal jestli by mi třeba nezboural nějakou mrtvolu, když mu ji dotáhnu, tak hlasitě zařval: „A véééééén!“ Přesto, že jsme dobrodruzi silní a jen tak něčeho se nelekneme, tož v tomhle případě jsme řezníkovi radši neodporovali. Krásný vtip. Venku jsem se zasmáli velice, velice. Tož Řezník prý ne. To Rinarfin nám řek. Že prý cos kvůli kozám nemá dobré svědomý, ale to nás nezajímá.

A teď hurá za lením pánem. Tak jsem si říkal…A nebyl jsem sám, kdo si to z družinky myslel, že ten lenní pán bude nějaký upír a že ty děcka bude brát a pít jejich krev. Jen si říkám, proč zrovna děcka a proč zrovna teď? Tož dorazili jsme na hrad. Pěkný sídlečko to bylo. Slušně jsme zaklepali, ale ten hulvát vevnitř nás nechtěl pustit dál. Tak jsme zahráli šlechtickou bandu. Z Edhela jsme udělali aristokratického synka (on sice vpravdě je, ale nějak mu o to neběží). Hrál to dobře. Ještě že se tak povýšeně nechová i k nám. To by nedopadlo dobře. Ten lokaj ani nevyšel ven, aby si s námi promluvil. Dobře udělal. Jak by začal machrovat, rychle by domachroval a odnesl by si hlavu v jedné a srdce v druhé ruce. Tož nás teda „měl tu čest pozvat“ na večeři. My, že přijdem, ale že je to strašná urážka a podobné hlášky, které k tomu patří. Holt šlechtici to moc prodlužují, ale co už. I to je občas k dobru.

Vrátili jsme se do vesnice. Uprostřed návsi si hrála samotná holčička. Poslali jsme Fíriel na výzvědy. Pane jo! Ta byla ale chytrá! Skládala tam nějaké obrázky. Řekla nám, totiž jí, že s děckama hodují u hradu když je tam hostina. A taky něco o strašný studně. Zalíbil se jí Edhelův hafan, a že prý by ho chtěla taky,jenže maminka je chudá a tatínek ještě chudší. Tož jsme moc dál nepokecali a vrhli jsme se vpodvečer do tudny. Teda alespoň Katyja. Rinarfin tam dole udělal světlo. Jó, náš magič,to je kanón! Nějakou chvilku nevylézala, tož jsem znervózněl a hupsnul pro ni. Ona byla naprosto v pořádku a já celý mokrý. Dole byla malá jeskyňka a tam žába s hezkým pěkně ostrým úsměvem. Utekla. Bestie. Tož nic. Tak na hrad.

Rin se zneviditelnil. Magie, to je věc. Už jsme se těšili na jídlo a pána hradu. Uvítal nás v hodovní síni. Zajímavý patron. Něco nad třicet let. Trochu pobledlý, ale to je u upírů normální. Jak že jsme to poznali? Jednoduše. Já mám totiž takový meč…Už jsem vám o něm říkal. Tož „Zelený Tanečník“ je meč přes 600 let starý. Pochází z Šotokanu. Typ: katana. Patřil velkému bojovníkovi. Samuraji, jménem Suki, jež chránil jisté malé panství před útokem nemrtvých. Říká se, že démon který je v meči zaklet, je samotný Sukiho strýc, který byl mečem zabit. Probodl ho fext, kterého na něj poslal temný čaroděj. Sukiho strýc se v posledních vteřinách zařekl že jeho krev bude mnohanásobně pomstěna a právě mečem, který mu přinesl smrt. První kdo byl Zeleným Tanečníkem zabit, byl zrovna onen fext. Suki, který byl schovaný ve skříni, nepříčetný zlostí vyskočil, chytil meč a proklál s ním nebohého fexta. Podle legendy meč zazářil jasným nazelenalým světlem a zazněl jasnou písní života a tu fext s řevem zaplál a shořel na prach. Sukimu bylo sotva jedenáct. Od těch dob Zelený Tanečník stále chrání lidi před nemrtvými, a když je nějaký na blízku, znova se ozývá zlomek jeho písně života a opět září jasnou barvou listí. Tak tento meč jsem ve chvíli kdy jsme došli k upírovy měl u sebe, připevněný k opasku. I když byl stále zasunutý v pochvě, slyšel jsem jak mě svou písní varuje před tím zplozencem pekel. Usedli jsme a já nemohl přestat myslet na svého bratra, který zhynul rukou nekromanta, a na spousty dalších Eldaron, již padly v boji s těmi nestvůrami. I na Edhelovi bylo vidět, že mu není lehko u srdce. Můj bratr byl přeci jeho velmi dobrý přítel a teď by se měl klanět jednomu z těch co ho zabili?! A nejen to. nekromanti mu zabili rodinu. Oba jsme věděli, že dnes se vyjednávat nebude. Vstal jsem a šel jsem se podívat z okna, zatímco Edhel upíra zaměstnával rozpravou a otázkami. Upír slyšel Tanečníkovu píseň, ale vůbec to nedal znát. Bastard! Stál jsem přímo za jeho zády. Ruku na jílci mi ozařovala jeho zář a dovnitř pronikaly jemné záchvěvy jeho čepele. Jak dlouho jsem mohl čekat? Už ani vteřinu! Tasil jsem jak mě to učili v Šotokanu. Hned při tasení jsem ťal. A podruhé. Krev se mi vařila v žilách. Edhel už stál na nohách a spěchal se přidat do bitvy. Upír není žádná máčka a je potřeba mnoho dobrých a srdnatých bojovníků, aby takového vraha zamordovali. Odkutálel se ze židle a už jsme stáli špičáky proti meči, srdce proti kameni, krev proti krvi. Škrábl mě. Takové upíří škrábnutí jde až do duše. V ten okamžik mi to bylo jedno. Ťal jsem a znovu. Edhel ho rubal svým mečem. Edhel se vůbec nezdá! I když hraničář, nechtěl bych ho mýt za nepřítele. Rin ho zkoušel zabít kouzlem. Nepovedlo se. Rinarfinovi se holt občas nedařilo, ale co nedal magií, zvládl svým šarmem a že nebyl zanedbatelný. Katyja nemohla zůstat pozadu, a tak mu přidala taky sadu. Upír začínal mít dost, a tak se začal mlžit. Rubali jsme ho dál. Vyplul ven oknem a začal se snášet k zemi. S Edhelem jsme si vyměnili významné pohledy a už jsme letěli skrz okna za ním. Pár metrů, ani ne deset. To nás přece nezastaví. Dopadli jsme slušně. Pokračovali jsme v dílu. Katyja, Fíriel a už viditelný Rinarfin se k nám přidali. Katyja mu dala „smrtelnou ránu“ a potom se chlapec zhmotnil. Jenže takového upíra je potřeba ještě náležitě „zpracovat“. Udělali jsme co se dalo, protože v okně už se začali objevovat jeho zbrojnoši. Rychle jsme se zdekovali. Než umřel stačil nám upír říct o nějaké vlčí bandě, která prý trhá ovce ve vesnici. Prý ty vlky na něco potřebuje.

Možná, že ty děti má na svědomí vlkodlak! Tož jsme se vypravili asi tím směrem. Narazili jsme na jeskyni. Tož hurá dovnitř. Pár vlků tam bylo. Rychlá práce žádný cavyky. Ale děti nikde. Tož nevím kde chuďátka skončily, ale my je nenašli.

Laureo - Thingol

Nahoru

Den druhý - pozdní hodiny noční

Místo toho, abychom se ve vší slušnosti odebrali ku spánku ve společenské místnosti, kde se stejně ze všech sil hráli Osadníci z Katanu, ještě nějakou dobu jsme tam jen tak seděli, popíjeli čajík a jako obvykle si krátili čas historkami. Po nedlouhé chvíli jsme se rozhodli přesunout do kuchyňky (abychom nerušili ty, co už opravdu chtěli spát) a v čaji trochu přitvrdili. Jako lék na bolavé břicho (oficiálně:) jsme do té nejmenší konvičky uvařili čajový cop, takže byl o krapítek silnější než ten běžný čajovnový čajový cop. Do té malinké místnůstky se nás nacpalo asi šest nebo sedm a opět jsme tam do pozdních nočních hodin trávili čas hlubokomyslnými debatami. Bohužel se nestavil žádný z PJů, kteří se na náš čajík ohromně těšili.

Tak skončil den druhý, v němž každý byl tuhý…

Nahoru

Den třetí

Ráno jsme se všichni probudili až na výzvu našich PJů. Nikomu se moc vstávat nechtělo, ale jako vždy výtečná snídaně nás z nocležišť nakonec zvedla. Rovnou jsme ji naředili čajem, aby se proces ještě urychlil. Nás dnes už žádné dobrodružství nečekalo, a tak jsme trávili čas obvyklým nicneděláním. Tedy až do té doby, kdy si pro nás přišel náš poslední vyzyvatel do arény… Dost řečí, výsledek byl naprosto typický, jen tentokrát jsme naše protivníky opravdu podcenili. A pak už nás opravdu nic nečekalo, takže jsme se mohli v klidu vyvalovat. Thingol během té doby hrál kulečník, někdo opět spal a někdo si opět četl… Když už se to takhle vleklo opravdu dlouho, rozhodli jsme se podniknout něco kloudného, sebrali naši družinku a šli se párkrát vyfotit. Strávili jsme tím rozhodně alespoň půl hodiny a blbnuli bychom tam i déle, kdyby nepřišla jediná věc, která nás mohla přerušit, oběd. Opět jsme tedy pojedli a vyslechli si od PJů, jak budou probíhat následující chvíle; oni se teď měli poradit, kdo turnaj vlastně vyhrál, a za půl až celou hodinu mělo být vyhlášení… A po něm naše (tedy Thingolovo a moje) překvapení. Odebrali jsme se tedy s Thingolem do mezidveří (kde jsme se i fotili) a pilně nacvičovali tak dlouho, dokud jsme nemuseli na ono vyhlášení. Všichni se na něj samozřejmě slezli ve společenské místnosti. PJové omezili své proslovy na pohé prohlášení toho, že všichni hráli dobře, a rovnou začali s vyvoláváním výherců (byla to poslední družina, se kterou jsme změřili své síly v aréně), my jsme ještě s jednou družinou obsadili druhé místo! Dále byla oceněna družina, jež si vedla nejlépe v aréně, speciální tým kuchařů a provianťáků, a aby nepřišli zkrátka, byli odměněni i PJové, a to dvěma tabulkami čokolády od nás:) Každý dostal prvotřídní diplom s posledními slovy dobrodruhů a hrst drahých kamenů (z umělé hmoty:), výherci jich samozřejmě dostali mnohem víc. A pak přišla naše chvíle. Uvedli jsme se slovy, že jsme doufali, že když se ztrapníme, vůbec to nebude vadit, protože nás tu snad nikdo nezná, ale bohužel jsme se se všemi během té doby stihli seznámit, a pak jsme spustili. Jak jinak, šlo o muzikál Pána Prstenů upravený navíc ještě o pár nových písniček a musím uznat, že se nám povedl zase o něco lépe než posledně. Nakonec se nám podařilo všech těch třicet lidí roztleskat, rozesmát, rozeřvat a některé i rozbrečet:). Diváci nám tleskali dokonce vstoje, pokud se teda udrželi na nohách.

Poté už nám zbývalo jen to tam pořádně uklidit a pomalu jsme se hotovili na cestu domů. Sbalili jsme vše zase zpátky do toren a vydali se na cestu skrz celé město k vlakovému nádraží. Cestou jsme ještě fotili náš prapor a pochvalovali si, jak to bylo skvělé. Úsměvy nám zmrazil až ledový větřík v Kunovicích, kde byla kupodivu mnohem větší zima než v Brodě… V Hradišti jsme se se zbylými Úsvitcoňáky na nádraží rozloučili a pevně doufali, že se uvidíme i napřesrok… A že se co nejdříve dostaneme domů do tepla:)

Tak skončil den třetí a nekončil smrtí…

Nahoru

Aréna

Při prvním souboji jsem umřela jistě bolestivou smrtí. Její přesnou příčinu si bohužel (nebo naštěstí?) nepamatuji. Matně si vzpomínám, že jejich alchymista, či co, chtěl vyhodit do povětří celý plac, ale naštěstí to neudělal. Postupně odpadali i ostatní členové družinky, až nezbyl žádný… Ano, tento zápas jsme prohráli, ale bojovali jsme do poslední kapky našich životů.

Můj druhý zážitek spojený se smrtí se odehrál na podobném místě. Byl to velice dlouhý a … souboj. Bojovali jsme proti družince, která měla úplně stejné složení, jako my (co se povolání týče). I tento zápas byl velmi napínavý. Rinarfin seslal zmatek na jejich čarodějnici (elfku), tím pádem nemohla tím pádem byla z boje venku. Potom mě ovšem někdo zabil a to od něj vůbec nebylo hezké. Na oplátku jsme jim však zabili elfí hraničářku a barbara šermíře. Bohužel i přes dvě jejich mrtvoly a zmatenou čarodějnici, jsme opět všichni umřeli.

Na tuto smrt nikdy nezapomenu. Statečně jsme bojovali proti družince skládající se z pyroforky, kouzelníka, zloděje hraničáře a válečnice. Rinarfin vykouzlil kolem pyroforky, zloděje, válečnice a hraničáře oheň, tak jim to „trošku“ ožehlo šaty. Později jsme zabili všechny členy jejich družinky, až na lidskou válečnici. U nás to dostali Katyja a Rinarfin. Bohužel měla válečnice, myslím, že se jmenovala Mugruk, ve své družince pár dobrých kamarádů, a co si bůh nepřál, proměnila se v ozubeného berserkra. Zanedlouho nám odešel milovaný Edhel, zůstali jsme sami s Laureem. Snažili jsme se Mugruk trochu ublížit, ale s její proměnou a rychlostí k tomu to dost dobře nešlo. Po sléze odpadl i Laureo, ale já se nevzdala a bojovala dál. Marně…

Světe div se, ale já neumřela. Bohužel si nepamatuji složení až tak dobře, tuším, nějaký zloděj, kouzelník, šermíř… Vždyť je to vždycky téměř stejné. Z opojení z vítězství jsem úplně zapomněla, kdo s kým bojoval. Nakonec je to ale stejně jedno, protože jsme vyhráli a přežili všichni.

Pche! Tohle zase tak veselé nebylo, vše záleží na rychlosti, protože kdybych byla jen o něco rychlejší…. Z téhle družinky si pamatuji jen dva kouzelníky. Totiž, ještě, než jsem stačila na jednoho vystřelit… TMA! Poté nechali zmizet Laurea a Katyju. Krollí zloděj praštil do Rinarfina a umřel, asi alergie na trpaslíky… Rinarfina to bohužel zabilo taky. Edhela jako jediného žijícího z naší družinky zamordoval zbytek.

Fíriel

Nahoru

Ohlasy

Jelikož nám se Úsvitcon opravdu zamlouval, rozhodli jsme se uveřejnit zde i ohlasy všech ostatních členů naší družiny i PJů, abyste věděli, jak to viděli oni.

Sali - PJ Rybářka

Škoda, že jsem si s Lovci veverek nemohla zahrát. Viděla jsem z Vaší hry dost, aby mě to fakt mrzelo.
Postřehy:
Čokoládové sušenky byly nedostižné
Miniaturní čajové misky byly ... no opravdu miniaturní
Úžasně jsem si užila scénu, kdy Thingol/Laureo postával u okna za upírem a čekal, až mu dá zbytek družinky znamení, že může zaútočit. Nakonec to napětí prostě nevydržel a znamení neznamení se na něj vrhl:-)
To, že cestou Brodem jste vypadali s tím foťákem jako Japonští turisti, to už říkal Jiřík (Xartos) a je to pravda:-) Ovšem ty fotky stojí za to.

A poznámka na okraj - vlastně nechápu, jaktože jste nevyhráli. Oni ti Broďani byli sice vážně lepší, ale vašim přesvědčovacím metodám by se s trochou vůle nedalo odolat. Myslím tím -po dobrém PJ uplatit sušenkami, po zlém ho upozornit, že se Edhel při hraní ohání SKUTEČNÝM mečem:-)

Daniel - PJ Dajen

Napřed bych chtěl říct, že jsem si před chvílí četl perličky z Úsvitconu a krom toho, že jsem to málem nerozdýchal (doslova) jak jsem se musel smát, tak mě překvapilo kolik vtipných situací se tam vyvrbilo. To asi tím, že jsem to moc nevnímal-soustředěn na příběh. :-) Ale perličky jsou fakt super.
Tak teď k tomu hraní:
Takže ačkoliv jste vlastně nesplnili cíl dobrodružství...vlastně spíše naopak, šílený kněz mohl pokračovat dál ve svých temných rituálech a vesnici navíc asi brzo začne ohrožovat vlkodlak....:-)), tak musím říct, že se mi hra s Váma velice líbila a neuvěřitelně jsem se přitom bavil!
:-) Váš roleplaying byl z těch 3 družin, co jsem měl tu čest PJovat nejlepší (i když jedna družina Vám zdatně sekundovala). Už na začátku, když Laureo zdůrazňoval, že má meč proti nemrtvým jsem tušil, že tohle nemůže dopadnout dobře... :-))) Ale říkal jsem si nějak se to vyvrbí...a taky že jo. Chtěl jsem sice, abyste mohli poznat, že upír je dobrý, ale bohužel jste mi k tomu nedali šanci, což ovšem vzhledem k okolnostem a předchozím zážitkům členů družiny chápu. :-)
Nejvíc jsem se pobavil asi v roli kněze, řezníka a Kačenky. U toho kněze jsem se opravdu natolik vžil do role, že jsem se sám málem rozčílil spravedlivým hněvem nad to bezbožnou cházkou.... :-))) Účelem bylo vytvořit dojem sice fanatického nicméně poměrně neškodného podivína.....což se mi asi povedlo, neboť jste jej (aspoň ne nahlas) z ničeho nepodezírali. Co se řezníka týče, tak to byl fakt zážitek :-)))) Veškerou zásluhu na tom máte ovšem vy, protože jste rozehráli velkolepé divadlo a já už jsem jen reagoval postavou zpruzelého řezníka, kterému se tam nějací podivíni couraj sem tam, nic si pořádně nekoupěj a ještě se ho ptaj na takové kraviny! A aby toho nebylo málo, tak ho osočí z takové nepravosti jako je vraždění dětí! ;-) Mno a Kačenka, to spíš vyplynulo ze situace-mělo to být zvídavé a přátelské dítě a to se myslím povedlo. Fíriel se pěkně ptala, tak Kačenka pěkně odpovídala. :-))
Pravda, většina těchto "rozhovorů" byla čistá improvizace, u které bych se ovšem tolik nepobavil, kdybych na druhé straně neměl tak zdatné "roleplayisty" jako jste Vy. :-))) Takže celkový dojem byl veskrze pozitivní. Váš roleplaying mě naprosto uchvátil a to byl hlavní důvod, proč jsem loboval, abyste skončili aspoň druzí. Jakože moc problému jsem s tím neměl, protože ostatní PJové ochotně souhlasili. :-)))
Vaše kostýmy se mi taky moc líbili a servis (čaj a sušenky) byl naprosto fantastický! Klobouk dolů! Mno a celkový dojem, který jsem z Vašeho hraní získal, už jen jednoznačně potvrdilo Vaše vystoupení -Pán prstenů-muzikál. Něco takového jsem ještě neviděl! Bylo to naprosto úžasné, famózní, grandiozní, fantastické a já nevím jaké ještě! Opravdu BRAVO!!!!

Xartos - PJ Jestřáb

Tak teda aj já nakonec napíšu. Popravdě jsem na vás úplně zapomněl. Kdyby nebylo Sali, která se v neděli svíjela čtvrt hodiny pod stolem při čtení vašeho zápisu z Úsvitconu, tak smůla.
Účast Lovců Veverek (kterou předcházelo několikero přihlášení a odhlášení) jsem bral od počátku velice pozitivně a těšil se na hraní s vámi. Říkal jsem si „Co asi předvedou?” „Jak se s nimi bude hrát?” A tak vůbec. Hned v úvodu mě potěšil příchod v kostýmech s plnou polní. Bylo to fajn oživení conu. Sami se k tomu hodláme někdy dopracovat, ale zatím jsme dost daleko. Další epizodou bylo čajování a placky. K čajům nemám připomínek, ale co se týče placek, tak pokud budu s váma někdy hrát já, doporučuju jako podplácedlo zvolit něco lepšího než otrávené placky. Jo, a taky hořkou čokoládu nebaštím.:)
K dobrodružství: Celkově se mě dobrodružství s váma hrálo dobře. V první části jste vlezli kam jste měli, kam jste neměli tam jste nelezli. Úspěšně jste skočili na všechny špeky a nástrahy a to Pje zahřeje u srdce. Děkuji.
V první části jen bylo vidět, že nejste ještě úplně rozehraní, a tak dobrodružství vypadalo jako společná šachová partie s utlumením individuálního rozhodování. Po té, co Laureo rozsekal naprosto bez rozmyšlení a porad chudáka druhého strážného (i s krajícem chleba v ruce), se to změnilo. Po té to již bylo plné rychlých a zajímavých rozhodnutí a hereckých výkonů.
Situace, které se mně líbily nejvíce: samohypnóza čaroděje v prvních pěti minutách dobrodružství, krmení dráčka, akce druhý strážný, šňupání/nešňupání aneb kontakt s Cohasem a setkání s drakem.
Situace které se mi úplně nelíbily: nešťastných pět tlačítek, 2x napadení kněze při jednání bez zjevné příčiny = systém: prvního ho zabijem a pak s ním budeme vyjednávat (asi pozůstatek z předchozího masakrování strážného)
Jako poslední věc zmíním krásnou situaci, kdy jsem si na vlastní kůži zkusil být cépéčkem. To když jsem si půjčil od Edhela jeho dlouhou dýku a šáhl jí na čepel. Slova „Na tu čepel nešahej!!!” doprovázená sveřepým výrazem ve tváři ve mě vyvolala lehké zamrazení v zádech. No jo hold Uhrančivý pohled naživo. Jen doufám, že to příště nebude rovnou Úder nenávisti.
Tož asi tak. A za rok možná zase.
Úsvitcon 2007 ze začíná nebezpečně blížit.:)

Katyja

Musím říct, že Úsvitcon se mi móóóc líbil. Skvěle jsem se bavila, perfektně jsem si zahrála a dlouho jsem se tak nenasmála. A to možná -spíše docela určitě -díky skvělé družince Lovců veverek! Byli skvělí, bezprostřední a tak vysmátí. Velké dík patří samozřejmě taky skvělým PJům! Pomalu se začínám těšit na další ročník. Tedy jestli bude...

Fíriel - Finderiel

Letošní Úsvitcon, a vůbec můj první turnaj, mě příjemně překvapil. PJové byli skvělí, a i když se nám nepodařilo druhé dobrodružství ukončit, bavili jsme se skvěle. Přivezla jsem si s sebou spoustu zkušeností, které jistě využiju i tady. Jsem moc ráda, že jsme nakonec jeli a že jsme nejeli jen dva, ale tři. Bylo to naprosto úžasné a i přes mé nefunkční hlasivky to nemohlo být lepší. Moc se těším na příští rok a doufám, že bude stejný, ne-li lepší. Neboli JUCHŮŮŮ!!!

Laureo - Thingol

Řečeno stručně: vynikající akce! Krásně mě vytrhla z každodenního stereotypu, což už bylo potřeba. Zajímavý nápad s tou arénou. Nebyli jsme na to sice připravení, ale o to líp. Dobrodružství kvalita nad kvalitu! Moc hezké, krátké šoty. Jen škoda, že jsme toho upíra nedodělali. S PJema jsme si užili moc srandy, chtěl bych je na hraní i domů. Veverky : Linelfloren, 1: 1.
PS: Veverky jsou zlo… Jo to je dobrý…

Edhel

Musím se přiznat, že Úsvitcon se mi opravdu zamlouval po všech stránkách, po kterých je to jen možné a po několika nemožných také. Sešla se tam úžasná banda lidí a podobných kreatur a hrát s nimi byla opravdu vynikající zábava a zkušenost (hlavně s naší družinou). Na jídlo se stěžovat nedá, na PJe už vůbec ne, bez nich bychom se strašně nudili:), a na publikum jakbysmet. Muzikál nám vyšel zase o něco lépe, než posledně. (Jste skvělí!) Provedl jsem pár pokusů, jež vyšly přesně tak, jak měly (chodecké žebradlo uneslo dvě deky místo jedné, prapor skvěle vlál ve větru, chodec s rychlostí je zatraceně nebezpečná věc, obecenstvo při našem vystoupení neohluchlo, sušenky se dají přiotrávit, aniž by to někdo poznal po chuti…:), a i přestože jsme druhé dobrodružství nedokončili přesně tak, jak jsme měli, jsem spokojený i s ním. Kdy se vám podaří zabít upíra a k tomu navíc jedinou vyloženě kladnou postavu v širokém okolí bez úhony na zdraví jak postavy, tak hráčově?:)
A jinak: Veliká úklona PJům i naší družině. Hráli jste všichni úžasně!

Nahoru


95337