Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2007 - Ročník IV.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Bílá slza - Dobrodružství 2. - Ochranka

Perličky z Úsvitconu 2007
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Bílá slza

Jednoho zimního dne nás – Lovce veverek – oslovil neznámý muž. Derek se tuším jmenoval. Navenek se mi jevil jako vcelku důvěryhodný, pohledný kupec středního věku. Hned zkraje prohlásil, že by pro nás měl práci, protože se mu ztratila žena. V hlídce máme prý tak dobrou pověst, že se na nás obrací z jejich doporučení. Jelikož se nám zrovna v blízké budoucnosti nic nerýsovalo, popadli jsme příležitost jak se říká „za pačesy“ a doptali se jej na podrobnosti. Muž to byl vcelku hovorný a postupně se nám svěřil, že měl za manželku hezkou cizinku z ostrova Kirin Laa. Přestože už s ní žil deset let, nevěděl nic bližšího ani o Kirin Laa ani o její rodině. Tomu jsem moc dobře nerozuměl, ale Derek to omluvil Gweninou (což bylo jméno jeho ženy) nesdílnosti ohledně těchto věcí. Shodli jsme se na tom, že nejrozumnější bude porozhlédnout se po jejich bytě a popřípadě zjistit něco více o její minulosti. Derek se nám po cestě svěřil, přemáhajíc své obavy a úzkost, že mu Gwen nechala dopis na rozloučenou a také nám jej ukázal. V dopise se psalo, že ho má moc ráda, ale z nějakého neznámého důvodu se musí vrátit domů. Dále tam bylo pár vět v nám neznámém jazyce, na jehož přeložení nestačily ani mé magické síly. Komu je Gwen psala?!

Byť mě velmi překvapil svou přepychovostí a zároveň účelností, nechtěli jsme příliš dlouho otálet, a tak jsme rychle prohledali, co se dalo. Jedinou zajímavou věcí se ukázalo být šedobílé holubí pírko pod pracovním stolkem. Ani Derek netušil, kde se tam vzalo. Ale nebyl příliš překvapený. Tvrdil, že Gwen měla holuby moc ráda a často je krmila. Že je to tam, odkud pochází, zvykem. Záhadou vůbec bylo, jak se Gwen dostala z bytu, protože podle Derekových slov bylo zamčeno zevnitř. Kupodivu v bytě zůstalo otevřené okno – že by vylezla ven? Ale ne, to je nepravděpodobné – to by jí musela narůst křídla! Přece jen to bylo v třetím patře. I tak se Tidli rozhodla tuto možnost prověřit a vyptávala se žebráka dole na ulici. Bohužel si ničeho nevšiml. My jsme se zatím pokusili vyptat ostatních v domě, ale také jsme nepochodili. Nakonec jsme se s Derekem rozloučili s tím, že budeme pátrat dál. Ještě za námi zavolal, že zítra v poledne se máme stavit v přístavišti, aby nám mohl zaplatit loď na Kirin Laa.

Po cestě od Dereka jsem v duchu přemítal nad celým případem. Jak si jen Gwen představovala, že se na Kirin Laa dostane? Vždyť žádná loď tím směrem už týden nejela. Snad se splní slova Dereka, který stále doufal, že se s ní potkáme na molu, a že jí ještě bude mít možnost vše rozmluvit. Tak moc jsem mu to přál.

Edhel se pokusil vyzvědět něco od holubů u domu. Komu jinému by se Gwen svěřila, když ne jim. Sama v cizím městě, bez přátel. Edhel vypadal velmi legračně, když tam tak dřepěl a pokoušel se vrkat. Po chvíli však začal budit nepatřičnou pozornost kolemjdoucích, a tak musel „výslech“ zkrátit. Přetlumočil nám, že holubi sice věděli, že se Gwen musí vrátit domů, ale netušili proč.

Ve zbytku odpoledne jsme se pokusili zjistit o Gwen něco víc. Stále nás trápilo, jak a od koho se Gwen mohla dozvědět to, co ji přimělo opustit milujícího manžela, ale začali jsme pojímat jisté podezření. A pro koho byl vlastně ten vzkaz v cizí řeči? Pro Dereka, který vůbec netušil co by to mělo znamenat jistě ne! Nejvhodnější místo, které by nám pomohlo objasnit záhadu byl přístav. Po chvíli přesvědčování se nám povedlo promluvit s kapitánem lodi pendlující mezi Havenem a Kirin Laa. Avšak po rozhovoru s ním se vyrojilo víc otázek, než jich zodpověděl. Podle jeho slov s ním nikdo z Kirin Laa až do Havenu posledně necestoval a ani si nepamatuje, kdy by se tak naposledy stalo. Kdo to teda té Gwen nakukal? Kapitán se však ukázal být lépe informovaný o Kirin Laa (jakpak by ne). Podle něj to byl divný ostrov kde všichni věří na pověry a uctívají ptáky – především holuby. Všechny obyvatele označil šmahem za poloviční barbary a zaostalce. Kdyby tam prý nerostlo jakési koření ani pes by po něm neštěkl.

Bylo to čím dál tím divnější, a proto se mi zdálo jako jediné východisko navštívit knihovnu. Zdroj všeho vědění. Bohužel knihovník nás sice slušně, ale nesmlouvavě vyprovodil s tím, že už je pozdě a otvírá až ráno. Zůstal tedy už jen alternativní zdroj všeho vědění – přístavní krčma. Ta budova mě odpuzovala už ze 150 sáhů. Jestli si kdy kdo myslel, že do něčeho takového vstoupím, hrubě se přepočítal. Nakonec na výzvědy šel jen jediný dobrovolník.Tedy spíš dobrovolnice. Naše statná barbarka Maira (jediná v jinak ryze elfí společnosti) tvrdila, že vstup do takové „putyky“ jí nečiní potíže. My jsme jí pak všichni svorně „kryli záda“ venku.

Přístavy jsou vůbec divné místo. Opilci, žebráky a dalšími pochybnými existencemi se to tu jen hemží. Jedna taková se dopotácela k naší společnosti a začala dělat nemravné návrhy Tidli. Až Edhel musel zachránit čest naší kamarádky a dát tomu individuu opožděnou lekci chování. Překvapilo mě však, že se Tidli vůbec necítila pohoršená, ba ani se nezačervenala.

Maira už „sbírala informace“ nějak dlouho, a tak pro ni musel Laureo zajít dovnitř, kde ji zastihl v družném hovoru s námořníky. K naší smůle nic nezjistila. Protože už bylo opravdu pozdě, shodli jsme se na tom, že pro dnešek by to stačilo a šli domů spát.

Nazítří jsme vstávali brzy. Mé první kroky po ránu vedly samozřejmě do knihovny, kde jsem pak pár hodin strávil čtením knihy o Kirin Laa. Nic moc nového jsem se nedozvěděl, až na legendu o vzniku ostrova, která byla sice zajímavá, ale jen stěží pravdivá. Co dělal zbytek družiníků v té době nevím, ale já pak šel ještě do velitelství hlídky a poprosil mého známého čaroděje, jestli by nepřeložil jeden dopis. A ukázal jsem mu psaní od Gwen. Mistr Vichr se chvíli soustředil a opravdu – povedlo se. Ve zbytku listu Derekova paní psala o tom, jak jí to mrzí, ale že už ho nikdy neuvidí. Nejpdivnější se mi zdála poslední věta: „Osud Dwinů lásce nepřeje.“ Už dřív mě to slovo v textu zaujalo: Dwin s velkým D. Dokonce jsem se ptal Dereka jestli někoho takového nezná, ale také mu to nic neříkalo. No nic záhada počká, loď ne.

Úspěšně jsme se nalodili. Gwen široko daleko nikde. Derek za nás zaplatil cestu jak slíbil, ale včera ho stihla další rána. Zjistil, že Gwen s sebou vzala jejich úspory. Bohužel jsme neměli čas to nějak vyšetřovat, protože za chvíli jsme museli vyplout. Cesta byla dlouhá, ale během ní se nic zajímavého nedělo. Jen Tidli se (záhadou je mi jak) stala miláčkem všech námořníků.

Po deseti dnech plavby jsme byli všichni velmi šťastní, když jsme spatřili bílé vrcholky hor Kirin Laa. A naše štěstí ještě znásobili první kroky po pevné zemi. (Jen námořníci byli smutní, protože se museli rozloučit s Tidli a odplout) Městečko na pobřeží bylo nevelké, ale i tak se prý jednalo o největší na ostrově. Všichni jsme se těšili, jak si po dlouhé cestě konečně sníme něco teplého. Já sice vystačím s málem, ale po cestě o chlebu a sušeném masu bych také rád uvítal změnu. Bohužel krčma byla téměř vylidněná a hospodský se za pultem opíjel! Přivítal nás slovy: „Běžte pryč, stejně tu všichni zemřem.“ Inu jiný kraj, jiný mrav. Zbytek hostů ho poslechl a s nevybíravými slovy opustili lokál. Hospodský byl téměř na mol a nedalo se s ním kloudně mluvit. Z jeho zmatených slov jsme vyrozuměli jen cosi o mrtvých holubech a jak to tu všechno půjde k čertu. Opravdu mi ten rozhovor přišel marný, a tak jsem raději vyšel před hospodu a zeptal se střízlivěji vypadajících hostů, co to má znamenat. Ti souhlasili se mnou, že hospodský je mírně vyšinutý a svěřili se mi, že v řece se před nedávnem našli dva mrtví holubi, což pro věřící lidi je velmi zlé znamení a pak cosi o legendě, a dokonce padlo i slovo o Dwinech. Přestože byli místní, o legendě toho moc nevěděli a odkázali mě na místního soudce.

Družinka rozhodla, že jídlo počká a půjde se za soudcem. Jeho dům jsme našli téměř okamžitě. Bydlení to měl pěkné, výstavné a jako u většiny domů ve městě mu nad vchodem viselo bílé pírko. Neváhali jsme a zaklepali. Nějaký sluha nás uvedl dovnitř a požádal nás, ať počkáme na soudce. Netrvalo dlouho a opravdu přišel. Hned jak jsme se s ním uvítali, jsem poznal, že se jedná o sečtělého a rozumného člověka. To sice asi i byl, ale mimo jiné trpěl nepatřičnou zvědavostí a odmítl nám vypovědět legendu, dokud mu neřekneme odkud jsme a co tu chceme.

Popravdě jsme mu povyprávěli o tom, jak tu hledáme ztracenou ženu a vcelku omluvitelně jsme vynechali veškeré naše dohady o jejím původu a schopnostech. Na důkaz pravdivosti našich slov Edhel vytáhl šedobílé pírko, které jsme našli pod jejím stolem. Soudce se strašně vylekal a varoval nás, že to pírko je téměř vždy předzvěstí něčeho zlého. Zůstali jsme klidní – nebylo přece pro nás - a ochotně mu slíbili, že ho nebudeme nikde ukazovat. Pak nám řekl onu tajemnou legendu. Vyrozuměli jsme z ní, že na ostrově žijí jacísi Dwini, což jsou bájní lidé nadaní tajemnou mocí a chránící holuby. Taky, že v horách, nedaleko vodopádu, je místo, kde žijí holubi a Dwini pospolu. Před pár dny tam prý poslal tři odvážlivce, aby zjistili, co se děje a zaplašili strachy ostrovanů. K hrůze všech se vrátil jen jeden z nich a navíc těžce poraněný. Poprosili jsme soudce, jestli by bylo možné se na něj podívat a promluvit s ním a on nic nenamítal.

Nelenili jsme tedy a vydali se do jeho domku. Soudce nelhal. Muž byl upoutaný na lůžko a zle podrásaný. Edhel se mu pokusil utišit bolest svým uměním, což očividně pomohlo. Až teď se neznámý rozpovídal. V době, kdy se dostal k vodopádu, který byl už dopoloviny zamrzlý, našli dům Dwinů opuštěný. Neměl tu čest se tam zdržet déle, protože je ihned napadla smečka bílých, zuřivých a zatraceně přerostlých koček. On jediný jakýmsi zázrakem vyvázl životem.

Hm, zvážili jsme své možnosti a vyšlo nám jediné. Jestli je Gwen opravdu Dwina, jak jsme si mysleli, tak po svém příletu na ostrov v holubí podobě (proto nepotřebovala loď) určitě nemeškala ani chvíli a letěla k vodopádu zjistit co se děje. Jestli se s tím sama vypořádala, tak je vše v pořádku. Pokud ne tak bude potřebovat naši pomoc. Vůbec se mi do hor nechtělo, sníh, zima, tma a navíc led. Brrrrr, ale co mi zbývalo. Odjezd jsme určili na zítřejší ráno. Podle místních po dvou dnech cesty narazíme na vesnici nedaleko vodopádu, kde nám řeknou víc. Zbývala ještě jedna povinnost – ten teplý oběd z kterého se pomalu, ale jistě stávala večeře. Vrátili jsme se do hostince a nalezli hostinského už zcela neschopného jakkoliv komunikovat. No nic, tak jsme se obsloužili sami a udělali si dobrou večeři. Tady množné číslo není zcela na místě, já kuchařině nerozumím ani za mák. Ale dobrá byla.

Po vydatném spánku jsme se rozloučili s krčmářem, který vstával velmi brzy a pomalu si balil kufry. Zaplatili jsme mu večeři s noclehem a vyrazili. Ve městě následoval nákup posledních maličkostí (jako třeba sněžnic) a brzy zůstalo za našimi zády.

První den cesta ubíhala vcelku poklidně. Až odpoledne se všechno začalo komplikovat proklatým sněhem a ledem. Zledovatělá stezka nad říčkou hromsky klouzala a postup dál nebyl možný. Laureo vytasil dýky, uvázal lano kolem pasu a pokračoval po čtyřech, mi ostatní jsme pak bez úhony přeručkovali a přeplazili se za vydatné pomoci jeho lana. Jen Maira se vykoupala (trošku). No to bylo sice pěkné, ale zledovatělý úsek byl tak dlouhý, že tímto stylem bychom zde strávili celé odpoledne. Nakonec vše vyřešila dvě svázaná lana a jeden hyperprostor ven z kaňonu říčkyJ. Dál jsme se plahočili krajinou plnou puklin a ledových ker až k prvním stromům, kde jsme se rozhodli přenocovat. Edhel se pokusil vycítit ty bílé kočky, ale žádná prý v okruhu pěti mil zrovna nebyla. I tak jsem radši drželi hlídky a spánek nebyl nijak osvěžující.

Druhý den, během náročného dopoledního pochodu - zrovna když jsme si na chvíli chtěli odpočinout - jsme byli přepadeni. Ze zálohy. Bez milosti! Zákeřnou veverkou. Naštěstí nepřežila tak dlouho, aby mohla přivolat posily. Ztráty na naší straně: Laureova torna, kterou Maira v záchvatu bojového šílenství rozsekla vedví.

Pak už šlo vše jak po másle a odpoledne jsme dospěli do vesnice Podhory. Atmosféra ještě chmurnější než ve městě. V okolí se prý potulují ty kočky a chtějí je přepadnout. No zkrátka jsme jim přišli zrovna vhod. Iniciativně jsme se chopili opevňování vesnice (Já dostal na starost ohnivé zátarasy J) Takže jsem se jal sbírat dřevo a stavět hranice.

Vesničanky s dětmi jsme sehnali do nejbytelnější budovy a dokonale ji zabednili. Během této mravenčí práce nám utekl zbytek odpoledne a nikým nezpozorováno se sešeřilo. A tu už se zdáli začaly ozývat skřeky koček. Na otevřené prostranství před námi jich vyběhl rovný tucet. Půlka se vrhla proti nám a druhá odběhla kamsi do tmy. Naši lučištníci pálili jako diví, ale kočky to nezpomalilo. Co kočky – to byli hotoví tygři. Přispěl jsem také se svou trochou do mlýna a mezi skupinou koček vyšlehl oslnivý záblesk a zahučel oheň. Ne, to nemohla být normální zvířata, ta by se po takovém zásahu dala na zoufalý útěk. Viděl jsem, že už nebudu užitečný, a tak jsem aspoň zapálil přichystané vatry kolem a stáhl se za obránce. Na Edhela, Laurea a Mairu útočily na každého dvě ty bestie. Povedlo se mi ještě urychlit Mairu, ale to už bylo dobojováno. Zčistajasna se ze stodol nedaleko ozvalo zoufalé bučení krav a zvuky zápasu. Tak tam utekly! Dobytku se jim zachtělo. Vesničané povzbuzeni naším úspěchem a ozbrojeni vidlemi, sekerami a podobným nářadím dobili zbytek koček (Za vydatné pomoci Mairy)

Naše postavení ve vesnici se viditelně zlepšilo, a tak jsme se zase jednou pořádně vyspali v suchu a teple. Lidé tvrdili, že vodopád je téměř zamrzlý a ať se děje cokoliv, je nutné spěchat. Neváhali jsme proto ani chvíli a vyrazili směrem k vodopádu.

Cestou jsme narazili na dvě sněžná koťata, která si hrála s žábou. Žába v zimě! Koťata se nás naštěstí lekla a zůstala jen žába, tedy spíš žabák. A mluvil lidským hlasem! V těchto horách je vskutku možné všechno. Na to jak byl ukecaný toho moc nevěděl, a tak jsme ho radši nechali odskákat do lesa.

Netrvalo dlouho a naše společenství dospělo k vodopádu. Z tůně kolem dokola zapadlé sněhem se kouřilo, ale téměř zcela zamrzlý vodopád dával tušit, že něco není v pořádku. Opodál byla malá chatka, avšak naprosto neobývaná a úplně prázdná. A všude kolem stopy koček.

Žabák během svého klábosení zaveršoval i cosi o tom, jak se dá za vodopád dostat. K mé smůle tato cesta vedla pod vodou. Z tůňky se sice příjemně kouřilo, ale i tak jsem si hodlal zaplavat nejdřív až na jaře. Edhel se neohroženě vrhl do vody spolu s lanem. Netrvalo dlouho a lano zaškubalo domluveným signálem, že už je na suchu. Zkusil jsem podle délky lana odhadnout vzdálenost a hyperprostorovat se, protože vodě bych se opravdu radši vyhl. Kouzlo selhalo a já uviděl před očima bílý zášleh, ze kterého jsem se ještě chvíli vzpamatovával. No co, nedalo se nic dělat a i já šel pod vodu. Po chvíli plavání a za vítané pomoci nataženého lana jsem vylezl v jakési podivné vysoké jeskyni. Ve všech stěnách zely menší či větší průrvy. Po skalnatém dně tekla teplá říčka a všude byl slyšet šum mnoha holubích křídel. Zbytek družinky už tu stál a oklepával ze sebe vodu. Edhelovi se podařilo zapálit pochodeň, kterou mi předal. Jediná cesta schůdná pro lidi (potažmo elfy) byla dál do jeskyně, a tak jsme se napůl brodili k černému otvoru. Po pár desítkách sáhů jsme narazili na Gwen. Ležela na skále a byla na tom velmi špatně. Vůbec nezaregistrovala, že jsme přišli, ale očividně ještě dýchala. Edhel se ji pokusil oživit, ale bez výsledku. Tunel vedl dál do nitra skály a my prozatím nechali Gwen osudu a následovali jej. Tunel ústil do menší jeskyňky se zřídlem u jedné stěny. Přišli jsme blíž, když tu se ze zřídla vyvalila voda a ven vylezla příšerná karikatura člověka. Krystalická socha vyšla naším směrem a ze štěrbiny tvořící ústa se vyvalila horká pára, která nás všechny opařila.

Zkoušel jsem vyjednávat, ale nestvůra asi nerozuměla mé řeči. Místo toho se vrhla přímo po mně. Jednou ranou mi vyrazila pochodeň z ruky a vzápětí jsem dostal kamennou pěstí po hlavě. Výkřiky spolubojovníků najednou zněly nějak tlumeně. Přestože jsem pořád vnímal, mé tělo se sesulo na podlahu a padající louč strašně pomalu spadla na mé šaty a zapálila je. Oheň! Tak je to správně to na tu bestii platí. Vyditelně jí vadilo všechno to světlo. Pokusil jsem se na Laurea zakřičet, aby použil tu lahev oleje, ale z mých úst nevyšla ani hláska. To už Edhel, Maira a Laureo obestoupili oživlou sochu a sekali do ní ze všech stran. Přišlo mi divné, že mě vůbec nepálí hořící šaty, ale dramatická scéna přede mnou mi nedovolila o takových věcech přemýšlet. Konečně Edhel zasadil poslední ránu a postava se před našima očima roztříštila v miriádě barevných střepů, které se rozprskly o stěnu jeskyně. Z pramene se najednou ohromným tempem začala valit voda a já chtěl utíkat, ale opět se nic nestalo. Edhel mi věnoval zběžný pohled, ale pak se odvrátil a spolu s ostatními utekl z jeskyně. Už mi vše došlo. To byl konec. Nestvůra, ať už to bylo cokoliv, ukončila můj život a mě nezbývá než doufat, že ostatním se podaří zachránit Gwen a dostat se z tohoto prokletého ostrova. Ale co bude se mnou? Tak takhle vypadá smrt? Nezůstanu tu přece takhle trčet napořád? Inu počkám, už nikam přece nespěchám.

Zapsal Andúne

Nahoru

Dobrodružství 2. - Ochranka

Ano, tenkrát. Tenkrát v Havenských docích, kdy květy voněly, námořníci kleli, měšťané se handrkovali a ženské se culily až to pěkné nebylo, tenkrát se to všechno událo. Už dlouho se neobjevila žádná dobrá nabídka a ani v putykách nic nového nebylo, když tu se objevil posel. Měl vzkaz od městské stráže, že prý s námi chtějí mluvit. Že by Andúne tajně experimentoval a nám se o tom nezmínil, nebo že by Tidli rozjela ještě jiný kšeft než s cukrovím? Mýlka!

„Na doporučení Jestřába,“ říkal poručík „vás chceme najmout jako ochranku pro prince Sianmira VI z Bla bla, který zítra přijede na diplomatickou misi.“ Nu, peněz za to bylo dost. Celý tisíc zlatých! No neber takovou práci, když v měšci prázdno a truhlice vysypána. Tak jsme se napřed vydali prozkoumat místo, kde měl princ bydlet. Slušný měšťanský dům na Višňovém náměstí, se dvěmi patry a vinným sklepem. Od městské stráže jsme dostali k ruce 4 muže na výpomoc a já jsem začínal mít pocit, že by to ochraňování mohl být velmi zajímavý počin. Jeho výsost měla připlout před polednem a my ho měli doprovodit, tedy přesněji jeho nosítka, od lodi k domu a od té chvíle mu po 48 hodin „dělat chůvu“.

Loď s princem se onoho dne objevila na obzoru a my byli velice zvědavi co nám přiveze. Princ, od pohledu elegán, byl rozmazlený a valarví na co pyšný. Ale byl na to pyšný až za hrob. Mí spoludružnící ho usadili do nosítek a vyrazili k domu. Já jsem zatím sehnal pár jiných chlapů s nosatky. Jen pro případ, kdyby se něco zvrtlo. Jak taky jinak. Nebyl to sice zrovna atentát, ale jen pár nevrlých lidí, co neměli rádi válku, pletichaření, politiku a vůbec všechno, co souvisí s vrchností, ale i tak. Prince jsem převzal před jednou hospodou, když už začala situace houstnout. Provedl jsem ho na zadní dvorek, kde čekala náhradní nosítka a už jsme si to rázovali na Višňové náměstí. Chudáci mí přátelé museli doprovodit prázdná nosítka, skrze létající rajčata, shnilá jablka a dokonce i kostky z dlažby. Jak potupné! Dorazili jsme všichni. V domě Edhel s Mairou zatarasily možné přepadové cesty. My ostatní jsme se po vzájemné domluvě rozmístili na vhodná místa v domě a jali jsme se hlídat. Edhel s Tidli si, jako nejlepší lukostřelci, vzali pod křídla přístup ze střechy, já, Andúne a dva strážní jsme střežili vnitřek domu a mágova kočka s Mairou chránily prince v salonku, kde vážený pán popíjel a připravoval svou řeč na setkání s ostatními diplomaty. Den byl klidný, zato navečer přišla dlouho očekávaná událost.

Lépe řečeno, parta lupičů, zlodějů, vrahů a valarví jakých existencí, kteří si prince chtěli odvést s sebou. Dva přišli po střeše a dva sklepem. Jedny zkrátili na životě mistři střelby a druhé zdecimoval Meč a Magie. Vše však byl jen zastírací plán pro mnohem elegantnější únos provedený ve stejnou chvíli v salonku. Mairu přepadl ze zadu právě přibyvší kroll s válečným kladivem. Prince zpacifikoval hobití zloděj. Oba se do salónku dostali pomocí magického portálu, který zůstával v době přepadu otevřený. Tím samým portálem se plánovali dostat i zpátky. Povedlo se to jen hobitovi, neboť kroll padl za oběť Maiřině válečnému běsnění s její pověstnou zkázonosnou halapartnou. Barbarka stačila ještě proskočit portálem, těsně před tím, než se zavřel. Nestačila se ani rozkoukat, neboť její vědomí přechodně ukončily dobře mířené kopance a nečisté zaklínání.

V domě jsme zatím promýšleli další postup a handrkovali se s objevivšími se městskými čaroději. Vykřikovali něco o nepovolené magii a okamžitém vysvětlení. Zkusil jsem v této napjaté situaci dobře známou metodu „šrapnelu“, ale moc velké zlepšení nepřinesla. Vyjádřil bych se velmi nehezky a vulgárně na vrub tvrdohlavosti havenských čarodějů, ale pro to zde není místo. Argumenty ubiti nám kouzelníci vyprávěli důležité informace o poloze druhého portálu, když tu se ve dveřích objevila zmlácená válečnice. Maira nás dovedla na místo odkud byl portál vyvolán, a tam jsme našli stopy kočáru. Čerstvé. A mířily k přístavu! Tak hurá na moře! Byla hluboká noc, takže sehnat sdílného a ochotného člověka se zdálo nemožné a zvlášť v Havenském přístavu. Statečné dobrodruhy, ale nic nezastaví! Zvlášť ty dobře placené. Naskytl se střízlivý námořník, který nám prozradil dvě lodě, jež před chvílí opustily přístav. Obě černé barvy a obě, představte si, připluli pod vlajkou Ramirezova knížectví. Ostatně, ještě byli vidět na obzoru. Rychlost byla v této chvíli velmi podstatná a proto jsme vedle lodě zkoušeli najít nějakého theurga, který by nám ochotně seslal sylfu a tím popohnal naše plavidlo. Jenže hluboká noc zapůsobila na rozespalé theurgy tak mocnou silou, že i pod výhružkou setnutí hlavy za odmítnutí pomoci ve státních zájmech s námi odmítali spolupracovat. Mocný je ten spánek! A zvláště, je-li ho nedostatek… Kapitán lodi na které připlul Samarin, však byl naštěstí mnohem chápavější. Popohnal své chlapce k činnosti a do tří hodin jsme vyrazili. Měli náskok, pravda, ale nevzdávali jsme se naděje.

Onen kapitán, byl správný námořník a rozumný muž. Všechny své lidi nutil ke spěchu a jak by ne, když jde o jejich korunního prince, dědice trůnu a jediného syna jejich krále. Na druhý den jsme už měli nepřátele na dohled. Začali jsme brousit zbraně a zaměřovat šípy, koncentrovat magii a kout plány. Zkrátka, nemohli jsme se dočkat! Kapitán nám, překvapivě, svěřil do rukou lodní balisty, palingtony a mongakon, což nás podnítilo k mnohem usilovnější přípravě. Několik střel do balist jsme obvázali lahvemi s olejem a zapálili. Prošli jsme rychlokurzem střelby z těch příšerností. A nepřátelé byli stále blíž a blíž. My byli připraveni a co oni? Jelikož se jedna z lodí, k naší smůle ta větší a nebezpečnější, obrátila a zamířila vyzývavě směrem k nám, usoudili jsme že oni jsou nejspíše také připraveni. Černá galéra nebyla menší než naše loď a už z dálky byla cítit odhodlanost její osádky. Ze svého směru neuhnuli ani o coul. Zpoza mířidel balist jsme obhlíželi nepřátelskou loď a odhadovali počet mužů na palubě. 20? 50? 100? Andúne poznamenal něco o hořícím vraku a nám se zachtělo jeho představu co nejdříve uvést ve skutečnost. Jen co připluli na dostřel, poslali jsme jim pár žhavých polibků. První střela minula, ale ta druhá si už bezpečně našla svůj cíl. Jejich loď začaly olizovat plameny. I palingtony a mongakon se přidaly a vytrvale provrtávaly kýl lodi. Třísky lítaly a nám se bouřila krev. Piráti kolem nás těsně propluli a mezitím vyhodily háky a jali se přeskakovat na naši palubu.

Boj začal. „Jen pojďte, vy krysy!“ ozývalo se . „Ochutnejte železo, prevíti!“ a podobné jiné výkřiky bylo slyšet z obou palub. Co posádka lodi nevyrovnala s piráty počtem, to dohnala odhodláním a odvahou. Utvořili jsme kroužek kolem našeho mága a chránili ho vlastními těly, zatímco on čaroval. Mnoho ramirézovců si k nám přišlo pro smrt. Edhel zkosil tři, já čtyři a Maira nejméně deset. Viděl jsem jich pár padnout i Tidliným lukem. Nedovedu přesně vysvětlit jak se Andúne postavil svým nepřátelům, ale zahlédl jsem padat jednoho piráta poté, co se podíval našemu mágovi do očí. Bez příčiny, bez zranění, jen tak. Spadnul jak podťatý. Můžu-li jednu radu: Nezačínejte si s mágem. Zvláště je-li to jménem Andúne. Řev bitvy utichl a nám zbylo jen spočítat mrtvé. Kapitán padl. Holt boj bývá neúprosný. Byl to správný chlap a dobrý námořník. Bude nám chybět. Jediný přeživší, kdo uměl řídit loď byl kormidelník. Ujal se tedy velení a s bídou se čtyřmi námořníky a naší ochotnou, leč málo platnou, pomocí stočil loď zpátky do směru jihozápad. Tam někde nám zmizela druhá nepřátelská loď. I s princem.

Plavba byla náročná. A to i pro hrdinné dobrodruhy jako jsou Lovci Veverek. Co však bylo horší, byl šedý stín na obloze, který se pomalu zvětšoval. Zvětšoval se a zvětšoval se, až pokrýval půlku horizontu. Mezi mraky byla vidět světélka blesku a slyšet burácení hromů. To nám vůbec nepřidávalo na klidu. Nevím kolik jste kdo viděli bouří na moři, ale tohle byla rozhodně jejich pramáti. Bouře s velkým B. Pevně jsme se přivázali ke stožáru a upevnili vše, co šlo. Tak tak jsme skasali hlavní plachtu, když nás ta obluda pohltila. Nevím jestli to byl jen hustý déšť, nebo cákající mořská tříšť, co nás tak zmáčelo, ale na každý pád nám slaná voda vlezla všude! Mrazivý vítr nás bičoval po schřadlém těle a bouře sílila a sílila. Loď se kymácela ze strany na stranu, div že neudělala veletoč, a my se jen tak tak drželi. Možná lana, možná své víry, možná vůle k životu. Valar ví. Co vím, ale jistě já, je, že pak… pak se moře postavilo. Ano, moře si stouplo na špičky a jako by chtělo dosáhnout do nebes. A když se mu to nepovedlo dalo se do pohybu, že si schladí zlost. Obrovská vlna se přehrnula přes naši loď. Snad krutostí osudu jsem byl jediný kdo zůstal stát na nohou. Nikomu, ani nejhoršímu nepříteli, nepřeji ten pohled na palubu plnou bezvládných těl svých přátel. Než jsem stačil někoho probrat, přišla další hrozivá vlna, která mě uvrhla do milosrdného bezvědomí.

Probudil jsem se na palubě. Překvapivě na naší lodi. Na nebi ani mráček, moji spoludružníci tu byli všichni živi a zdrávi. K naší smůle nám bouře sebrala další dva námořníky. Situace se rapidně zhoršovala. Na blízku jsme zahlédli ostrov a u něj, světe div se, ztroskotanou loď. Po přiblížení jsme rozeznali několik postav snažících se loď opravit. Ještě aby nám po tom všem upláchli. Nabyli jsme mongakony, palingtony a všechnu tu ničivost, co jsme ještě měli na lodi, a zcela bez caviků dokončili dílo bouře. Se dvěma námořníky jsme se pak vypravili na ostrov. Nepřátelské únosce jsme už nezastihli, zato jsme tu našli pár schopných chlapů toužících po domově a nám byli se zrovna takoví velice vhod. Uzavřeli jsme s námořníky dohodu o bezvýhradné kapitulaci, výměnnou za poskytnutí plavidla a vydali se po stopách princových únosců. S námi šel i jeden muž z černé lodi. Vyvolával naše záměry domluvit se s únosci na vydání prince, zatímco my se prosekávali džunglí a čekali z které strany nás přepadnou. Narazili jsme na bažinku plnou jejich stop. Do tak zjevné pasti bychom přece nevešli i kdybychom měli zcela prázdno v hlavách! Obešli jsme ji a za pár chvil se objevili ramiézovci. Hobit, člověk a elf. Od pohledu zloději a asi čaroděj. Vyskočili zpoza křoví a s princem a nožem u jeho krku. Vyjednávání nebylo lehké a obě strany čekaly zradu od té druhé, ale i přesto se podařilo najít kompromis a dohodu. Zda to můžeme připisovat faktu, že nevlastnili loď, na které by ostrov opustili, nebo prostě Edhelovu talentu a citu pro napjaté situace, to už se nedozvíme. Ale co bylo zřejmé, je velké překvapení nepřátelského čaroděje, když jsme dodrželi slovo a naše nemenší překvapení, když nám velitel stráží vplatil za zachráněného prince pouhých pět set zlatých.

Zapsal Laureo z Táraosu

Nahoru


92134