Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2009 - Ročník VI.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Prokletí bílého květu - Dobrodružství 2. - Krysař, aneb Až Flétna zavelí

Perličky z Úsvitconu 2009
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Prokletí bílého květu

Tento příběh jsem prožila společně s mými přáteli Edhelem, Miratheou, Andúnem, Nevinností Samou a Arixosem. Všechno začalo v tom zkaženém městě Havenu, kde Hlídka opět nestíhala vyřešit všechny případy a najímala si nás jako externí pracovníky na ty drobnější, méně významné úkoly. Jeden z nich byl zjistit, co je pravdy na zprávách o strašné příšeře, co žere ovci i lidi. Týkalo se to malé vesničky Pozdní vzdálené asi 10 mil od Havenu. Starosta prý vypsal i odměnu, tak jsme se tam vypravili. Odměna celkem stála zato 150 zlatých se nenachází jen tak na zemi. Cesta tam byla příjemná a ani nebyla moc dlouhá. Když jsme dorazili na místo, uviděli jsme shluk dřevěných domečků a jednu opevněnou tvrz. Tam jsme zamířili najít starostu Liama. Vešli jsme za palisádu, uvítal nás tam nějaký člověk a zavedl nás ke starostovi. Starosta nás mile přivítal, očividně měl velkou radost, že Haven nekašle na jejich problémy, že Hlídka poslala někoho, kdo jim je vyřeší. Pověděl nám to málo, co věděl o ztracených ovcích a asi sežraném rybáři Lojzkovi. Poslal pro Tomase. Ten věděl o celé té události víc, protože se vypravil hledat nebohého Lojzka. Našel jen jeho botu na okraji bažin. Vypravili jsme se tam společně s ním. Kousek od místa nám ukázal, kde byla nalezena krev těch zmizelých ovcí. Popošli jsme kousek hlouběji do mokřad a bažin. Uviděli jsme místo úplně rozryté, na blátě byly nějaké divné fleky. Zkoumala jsem je, ale nebyla jsem si jistá, jestli to byla krev nebo něco jiného. Motali jsme se kolem, Edhel nám někam zmizel. Po chvíli se vrátil, že našel stopu. Ukázal nám ji, stopa bylo to široké koryto se spoustou divných stop kolem. Radši jsem ani nedumala, co by ji mohlo způsobit. Vydali jsme se po stopě s Edhelem v čele. Po brodění po více či méně pevných místech jsme dorazili k většímu jezírku. Na konci jezírka byla skála a v ní byl nad i pod hladinou temný otvor. Stopy vedli do vody. Chtěli jsme nestvůru vylákat ven a utkat se s ní a zabít ji. To byl plán. A proto Edhel zastřelil kachnu a hodil ji jako návnadu. Kachna nikoho kromě nás nezaujala. Stáli jsme na okraji jezera a zírali na kachnu. Nedošlo nám, že jsme lepší návnada nežli nějaký malý opeřenec. Z vody se náhle vymrštila dvě chapadla a zaútočila na Edhela. Pak se naše družinka rozdělila na dva tábory: ti, co uskakují, a ti, co chtějí útočit. Mirathea vyrazila se strašným řevem dopředu skoncovat s tou obludou, Edhel neměl jinou možnost. Já jsem stála blízko, tak jsem zkusila jednou neúspěšně zaútočit holí. Pak jsem to vzdala, utržila jsem jednu ťafku hnusným chapadlem a raději jsem z lepšího místa házela ohnivou hlínu. Nestvůra se postupně vynořila celá, měla jsem alespoň větší cíl. Byla opravdu obrovská, měla čtyři chapadla hrozné chapadla. Ty chapadla nebyly ledajaké, měly na sobě divné puchýřky a uprostřed nich byl trn. Mirathea se doopravdy činila, bušila svým kyjem do obludy, dokud obluda nepadla. Její kyj zůstal v potvoře zaklesnut a Mirathea ho ze všech sil s z nechutným mlasknutím vytáhla. Tak hlavu obludy asi nepřinesem... Hlava totiž není... Po souboji jsme si sedli na zem a začali se dávat do kupy. Nabídla jsem Edhelovi lečivý lektvar a hraničáři se postarali o Miratheu. Po chvilce jsem začala cítit divnou slabost v rukách a nohách. Myslela jsem, že na mě jdou mdloby, tak jsem sáhla po lahvičce první pomoci. Nepomohlo to a já jsem náhle přestala cítit svoje končetiny. Byl to strašný pocit. Edhel a Mirathea na tom byli podobně. Arixos na nás provedl nějaké hraničářské kouzlo a pocit se změnil. Věděli jsme, že nohy máme, ale bohužel jsme s nimi nemohli pohnout. Pocit bezmoci byl strašný. Nestvůru jsme zabili a možná se nikdy nepostavíme na nohy. Stálo to za těch 150 zlatých a pomoc vesnici? Nejsem si jistá...

Museli nás nějak dostat do vesnice. Zbytek chodících z družiny zkonstruovali tahací nosítka a vzali nějaké suvenýry jako důkaz smrti obludy - chapadlo a zobák.

Ale kdo a jak unese krolla? Mirathea se tím vůbec netrápila a chtěla kouřit cigatety. To že se nemohla ani hnout vůbec nevadilo, Arixos ji cigaretu držel a ona spokojeně šlukovala. Otázku odnosu při velikosti a váze krolla vyřešila nechutná zelená kapalina z mojí torny a z Mirathey se stal kroll kapesní s kapesním kyjem. Myslím, že Mirathea má z toho trauma doteď, neboť celou cestu naplákala, že je všem krollům na ostudu - hračka pro krollí miminka...

Mě vzal Andúne do náruče, našel v moji torně dle instrukcí posilující lektvar a čile vyběhl z bažin jako bych byla lehoučká jako pírko. Nevinnost Sama posbírala všechny moje věci, Arixos naložil Edhela a krollku Miratheu na nosítka a odtáhl je. Andúne mě dovlekl do vesnice ze všech svých kouzelnických sil, neboť v půlce cesty lektvar přestal působit. Ve vesnici jsme naší bezvládností ztropili menší pozdvižení – na návsi se sešla celá vesnice. Vyslechli, co se stalo a ujala se nás dívka jménem Alja. Tvrdila, že její babička nám pomůže. Moji maličkost vzal do náruče od vyčerpaného kouzelníka Tomas a odnesl mě tam. Dostali jsme se do hezky vypadající chaloupky. Aljina babička byla vrásčitá, kašlající stařenka. Jmenovala se Mar. Mile nás přijala, uložila před hořící krb a vyposlechla náš problém. Prohlédla si chapadlo obludy a řekla nám, že existuje řešení, ale že to nikdy nezkoušela. Jestli to chceme podstoupit, že bude potřeba krve naší nemocné i krve našich přátelů - krve zdravé. Souhlasili jsme a Mar začala konat rituál podle malé knížečky. Odebrala nám všem asi po deci krve, chvilku nad tím dumala a pak prohlásila, že je potřeba více zdravé krve než krve nemocné. Alja, která babičce pomáhala s chystáním bylinek nám nabídla svoji krev. S napětím jsem sledovala rituál, s tajnou touhou se něco přiučit. Provázelo jej spousta zaklínaní a mumlání a spousta známých kytek i úplně neznámých. Nakonec byla do ohně vlitá krev, nejprve nemocná, pak zdravá. Když bylo dokonáno, u nás nebyl poznat žádný výsledek. Cítili jsme se pořád stejně. Naši dárci zdravé krve se pomalu sesunuli na židlích a cítili stejně jako my. Mar byla spokojená, obskakovala nás, krmila a dávala nám pít. Uklidnila nás, že to za den dva zmizí. Tak jsme si užívali neschopnost a nemožnost a uklidňoval nás klid Mar. Všechny zvědavce poslala pryč, ať přijdou zítra. Tak snad budem zítra opravdu v pořádku. Druhý den asi kolem poledne nám všem začaly opravdu nepříjemně mravenčit končetiny. Mar byla víc než spokojená, uklidňovala nás, že to za nějakou dobu přejde a že pak budem chodit. To byla jediná útěcha v těch nepříjemných pocitech. Chvilkama mě kacířsky napadalo, jestli nebyla necitelnost lepší. Po dvou hodinách mravenčení opravdu přestalo. Cit se nám vrátil do nohou. Mar za svou pomoc nic nechtěla, že už jsme pomohli dost naší odvahou a zbavili vesnici příšery. Od starosty jsme dostali slíbené peníze a odešli zpět do Havenu.

Za několik dní nás vyhledala ubrečená Alja, že jí musíme pomoct, že neví na koho jiného se obrátit. Mar je na smrt nemocná a ona našla v knížce, jak jí pomoct. Potřebuje k tomu kvítek, který roste na jednom jediném stromě na světě za vesničkou Smog. Nakreslila nám jak vypadá ten kvítek a Rozhodli jsme se, že musíme Mar pomoci. Protože my a náročný rituál jsme její odchod jistě uspíšili. Představa našeho zachránce na smrtelné posteli nás děsila, proto jsme si ve městě obstarali nejnutnější a v poledne vyrazili. Předtím jsem si šla s Nevinností do alchymistického krámku koupit suroviny a přitom se poptat na vesnici Smog. Nedozvěděla jsem se nic, ale Andúne byl úspěšnější. Ten našel v knihovně informaci o Smogu a zvláštním stromu, co tam roste. Propletený strom rodu Lopidus, jediný na světě se zvláštními účinky. Tak alespoň víme, že tam opravdu je.

Na cestě nás nepotkalo nic zvláštního. V pořádku jsme dorazili do Smogu, malé vesničky, o kterou nikdo normální ani nezakopne. Přišli jsme do zaplivané hospody, vyvalily se na nás oblaka kouře, v kterých si Mirathea libovala, a čile je začala rozšiřovat. Sedli jsme si ke stolu, přikvačil divně působící hostinský a ptal se, co si dáme. K pití pivo a k jídlu měl jedině „hugees“. Nikdy jsem to nejedla, tak jsem si to nadšeně objednala. Ostatní zjišťovali, co to je. Když zjistili, že to jsou ovčí žaludky a uvnitř jsou nacpané vnitřnosti, handlovali, jestli nemá něco jiného. Hospodský prohlásil, že tu nic jiného nejí a že nic nemá. Nakonec jsme všichni vyzkoušeli tu úžasnost. Jako teda to zas tak moc úžasné nebylo. Ale hlad byl silnější. Celou dobu jsem dumala, kam dávají maso z těch všech žaludků. Nepasou se přece žaludky a střeva, ale jde o ty ovce, vlnu a maso. Na moje úvahy jsem dostala později během rozhovorů vedených v hospodě odpověď. Maso a vlna se údajně prodává do Havenu. Dozvěděli jsme se i o stromu, ale moc nás informace nepotěšily. Dříve byl strom pár mil za vesnicí, za Rezavou řekou, směrem na sever. Momentálně se les, který byl ještě před třemi lety v dostatečné vzdálenosti od vesnice nějak záhadně posunul a rozrostl, že jeho okraj sahá až k vesnici. Vesničané tomu nerozumí, proč se to stalo. Já osobně jsem se s žádným takovým úkazem nikdy nesetkala, trochu mě to lekalo, ale zároveň jsem byla tak trochu, jako obyčejně, zvědavá. Rozhodli jsme se, že se stejně pro ten kvítek vypravíme, dlužíme Mar příliš mnoho na to, abychom to vzdali už při první překážce.

Ráno jsme vyšli, vešli do lesa. Nebyl to ledajaký les, byl to nejtemnější les, jaký jsem kdy viděla. Vzrostlé stromy, jeden překřížen s druhým, spousta křovin, padlých stromů. Koruny stromů se nahoře splétaly a tvořily neproniknutelnou bariéru. Uvnitř bylo temno, divně to tam šumělo, atmosféra víc než depresivní. Přišlo mi, že se nám všechen ten porost staví do cesty, a ať se vydáváme kteroukoli cestou, pořád je před námi porost nejhustší. Snažili jsme se prodrat dál, bylo to obtížnější a namáhavější. Chvilkama jsme odpočívali a svačili, abychom nabrali nové síly do dalšího postupu. Čím dál jsme šli, tím horší byl postup dopředu. Pak už jsme byli unavení k smrti a toužili po spánku. Rozdělili jsme si hlídky a přečkali noc. Já jsem si vzala první hlídku. Přiznám se, že ze sobeckého důvodu mít to za sebou a pak moci nerušeně spát. Les šuměl, já myslela, že asi strachy umřu a každé zašustění trápilo moje smysly a moji příčetnost. Po nějakém čase jsem uznala, že už musí být konec hlídky a probudila jsem důrazným třepáním spící Miratheu. Budit krolla jemně jistě nemá cenu, tak jsem to ani nezkoušela. Mirathea se probudila, vzala na rameno svůj kyj, jistě zaostřila ostatní smysly, kromě vědomí, a klimbala dál. Já jsem mohla v klidu usnout. Spánek této noci moc klidný nebyl, ale lepší špatný než žádný. Ráno jsme se probudili a zjistili, že nám červi snědli úplně všechno jídlo. Hladoví jsme se vydali na cestu, po nějaké blíže neurčené době (vzhledem ke stálému přítmí) jsme došli k řece barvi rzi. Rezavá řeka byl opravdu příhodný název. Můstek ani brod jsme nikde nenašli, hledali jsme kousek po i proti proudu. To nám trochu zamotalo situaci, buď jsme se ztratili nebo můstek vzala voda. Uznali jsme, že to nevyřešíme a Nevinnost Sama přehodila lano s kotvičkou na druhou stranu. Druhý konec jsme uvázali a přeručkovali na druhou stranu. Teda ti šikovnější. Arixos upadl a vykoupal se v řece a pro Miratheu to bylo zbytečné nějaké hloupé lano a přešla to rovnou středem. Zjistili, že mají pijavice a teď, jak s nimi dolů. Vyřešili to buď vlastní močí nebo nožem. Počurat si nohu nebo dříve psa? Toť dilema.

Vydali jsme se na cestu, hraničáři se nás snažili vést správným směrem, jenže po několika hodinách tápání směrem neurčeným jsme došli na to, že jsme se ztratili. Nevím proč, ale pak se naráz zjevil nějaký chlápek. Celkem mladě vypadající, oděn do oblečení připomínající les kolem nás. Zasmál se a řekl, že jsme se asi ztratili. Vševědoucně prohlásil, že ví, kde je strom, který hledáme. To mě zarazilo. Pak požádal Andúneho, aby předvedl své nejlepší ohnivé kouzlo a za odměnu za krásnou podívanou nás zavede, kam potřebujeme. Po chvílích dohadů jsme přistoupili na jeho nabídku, jinak by nás tam nechal ztracené. Kouzelník se chvilku soustředil a vyslal ohnivou kouli přímo před sebe. Les vydal strašlivý skřípot, měli jsme pocit že se na nás více než zlobí. Rychlým krokem jsme se vydali za oním neznámým. Své slovo splnil a dovedl nás ke stromu. Cesta za ním nebyla vůbec náročná, les se před ním jakoby rozestupoval a nechával ho pohodlně projít.

Strom byl nádherný a v plném květu. Zjistili jsme, co znamená propletený strom. Byl ze dvou samostatných stromů, jejichž kmeny byly spleteny do sebe. Na jednom stromu byly rudé květy, na druhém byly bílé květy.

Jeho omamná vůně podrobovala naše smysly. Cítili jsme se omámeni a naše vnímání pocitů bylo daleko silnější než kdy dřív. Pod stromem bylo napadáno spoustu okvětních lístků, nádherná červeno-bílá mozaika.

Pak jsme někam padali, dopadli jsme dolů, ucítili jsme na zemi sníh. Když jsme padali, tak mi probleskovaly myslí vzpomínky na boj s příšerou, pocit bezmoci při ochrnutí. Byla jsem sama, měla jsem strach. Kolem byla tma a zima. Začala jsem volat. Na moje volání jsem slyšela chaotické odpovědi celé družinky. Našla jsem Miratheu a chytili jsme se za ruce. Edhel hledal nejvíce hysterickou Nevinnost, jejíž kvílení bylo nepřeslechnutelné. Nakonec jsme se v té tmě našli všichni a chytili se za ruce. Do všude se rozléhajícího ticha se ozvalo temné zavrčení. Shlukli jsme se dohromady a zapálili pochodeň. V záři pochodně jsme uviděli obrovského vlka s ledově modrýma zařícíma očima. Skočil po nás. Hodila jsem po něm první, co jsem našla v kapse. Byla to ohnivá hlína. Edhel se rozmáchl a dílo dokonal. Vlk padl. Na nás padla podivná skleslost a žal. Došlo nám, že jsme udělali něco moc špatného. Dali jsem se do breku. Edhel poklekl a začal se modlit ke svým bohům za odpuštění za náš čin. Seděli či klečeli jsme nehybně nad tělem a vzlykali. Horká krev se rozlévala po sněhu. Ze sněhu a krve vyklíčily první rostlinky a vyrostl jeden kmínek. Rostl rychle, vyrostl z něj strom. Vykvetl rudým květem a jeho květy začaly se snášet dolů, zapadávaly nás, zem i vlka. Ze země vyrazil druhý kmínek, ovinul se kolem prvního a vykvetl. Jeho květy byly sněhově bílé. Začaly padat k zemi a ostatní klíčící rostlinky zmizely.

Všechno se s námi začalo točit a když to přestalo, zjistili jsme, že jsme na stejném místě v jinou dobu. Strom kvetl, bylo všude krásně, všechno kolem se radovalo. I my jsme měli velikou radost. Slyšeli jsme kolem ženský smích, radostný smích. Kousek od nás pobíhala krásná dívka s chlapcem a tancovali a smáli se. Já jsem je jen fascinovaně pozorovala, Edhel s Nevinností se dali do tance.

Najednou se zas vše změnilo. Začaly padat bílé květy, padl na nás jakýsi smutek. Na stromě bylo jen jedno jablko. Byla noc. Nedaleko svítili pochodně a ozývali se smutné písně. Šli jsme za hlasem a světlem. Došli jsem na hřbitov. Právě se konal pohřeb. Postavili jsem se do povzdálí a pozorovali konec pohřbu. Bylo to smutné, asi nejsmutnější, co jsem kdy zažila. Zeptali jsme se po pohřbu, čí to byl pohřeb. Evy. Žádnou Evu jsme neznali, přesto někteří z nás prolévali potoky slz. Nevinnost úpěla, tak že mi jí bylo až líto. Mě bylo tak smutno, že jsem nemohla ani brečet. Když všichni odešli zůstala u hrobu jen holčička. Říkala mezi vzlyky, že Eva byla její jediná rodina. Bylo nám jí moc líto. Edhel si s holčičkou promluvil a dal ji kytičku. Byla to nějaká kouzelná kytička a děvčátko si ji mělo dát pod polštář. Mělo to umožnit, že Eva za ní v noci přijde.

Přišlo nám, že tu nemáme co víc pohledávat, tak jsme se chtěli vrátit ke stromu. Zašli jsme do lesa a nějakým záhadným způsobem nás to vyvedlo zpět z něj a stanuli jsme před hřbitovem. Šli jsme tedy zpět na hřbitov, něco nás tam přitahovalo. Dorazili jsme tam a zaposlouchali se. Ozývaly se strašlivé rány a škrábání a bouchání na dřevo. Vycházelo to z nově zahrabaného hrobu. Popadla nás úzkost a strach. Edhel popadl kotlík a chtěl nešťastně zakopané Evě pomoci. Začal ji vyhrabávat z hrobu. V tom se to stalo. Z hrobu vyrazila ruka a chytila Edhela pod krkem. Ruka vypadala jako už hodně dlouho mrtvá. Za rukou vyrazila z hrobu celá Eva. Ač byla v hrobě jen chvíli, vypadala jako by tam byla opravdu hodně dlouho. Na sobě měla černý rozkládající se na cáry potrhaný rubáš, vlasy rozcuchané a slepené a děsivý výraz. Její oči bíle žhnuly. Popadl mě strašný děs. Stála jsem poblíž, protože jsem chtěla Edhelovi pomoci s vyhrabáváním. Zaútočila jsem neúspěšně holí. Mezitím se přiřítila Mirathea se svým kyjem a začala bušit do z hrobu povstalé. Útok holí mi přišel bez významu, tak jsem začala házet svou hořící hlínu. Na Evě se vzplál rubáš, hořící kousky z ní odpadly na zem. Pak jsem hledala další, hodila ji na Evu. Doufala jsem, že nezasáhnu bojujícího Edhela, Arixose ani Miratheu. Hlína zasáhla cíl, Mirathea kolektivní dílo svým kyjem dokonala. Její kyj je opravdu smrtící zbraň. V tomto případě znovu smrtící zbraň. Eva spadla na zem, otevřela se jí ústa a z nich jí něco vypadlo. Co to může být? Moje zvědavost byla silnější než strach. Opatrně jsem se šla podívat. Už jsem byla až u její hlavy, přičapla jsem k ní. Uáááááááááááááá! Vykřikla jsem ze všech sil. Ona po mě skočila! Když jsem se probrala z toho šoku, už ležela zpět nehybně. To co jí vypadlo z pusy bylo sousto jablka.

Hřbitovem se rozléhal smích, pak jsme uviděli i jeho původce. Byl to ten mladík z louky, smál se, tentokrát to nebyl ten veselý smích, ale krutý a nepříjemný smích. Kolem něj se vinula drobná černovláska. Smáli se a pak zmizeli.

Opět se všechno s námi zatočilo a my se ocitli pod propleteným stromem. Měl na sobě dva kvítky. Jeden červený a jeden bílý. Dívali jsme se nahoru a přemýšleli. Byl čas rozhodnutí. Podívali jsme se po sobě.

Zeptala jsem se, který kvítek je ten správný. Edhel mi odpověděl, že žádný. Uvědomila jsem si, že ten strom nepřinesl nikdy nikomu nic dobrého. Asi bude lepší, když všechno necháme tak, jak to je a nebudeme zasahovat do věcí, kterým nerozumíme. Debatovali jsme o smrti a naší vděčnosti k Mar. I přesto co jí dlužíme, jsme rozhodli a odešli.

Existuje přirozený koloběh života a smrt je jeho součástí.

Zapsala Maira

Nahoru

Dobrodružství 2. - Krysař, aneb Až Flétna zavelí

Když do Havenu přijde jaro, pupeny vyraší, zazelená se tráva a se svěžím větrem přiletí vlaštovky. Krom toho začnou z drsného podsvětí rašit a prorůstat výhonky zločinu odpočívajícího v zimním období, opět rozkvete obchod s drogami, jež se vyrábí z prvních jarních rostlin, a sníh ustoupivší z cest dovolí, aby se sem stáhli desperáti a jiné kriminální živly z širokého okolí.

Bylo to někdy v květnu, necelý měsíc po pohřbu stařičké Mar z Pozdní, pro niž jsme se vydali hledat květ kouzelného stromu. Tehdy jsme byli povoláni na velitelství hlídky, abychom našim neohroženým strážím pomohli s případy, na které buď neměly čas nebo byly pod jejich úroveň. Osoba k tomu nanejvýš povolaná, desátník Walter, nás pověřila poohlédnout se po nenadále zmizelém děvčátku. Mizení dětí a všeho slabého či malého je v Havenu téměř na denním pořádku, toto děvčátko však bylo jediným dítětem pana Olivettiho, velice zámožného a váženého obchodníka a také představeného cechu hodinářů, téže noci mimochodem nečekaně zavražděného. Na první pohled to byl úkol zcela podřadný, hodný někoho našich schopností, leč vyklubala se z něj záležitost týkající se osudu a přežití celého hříšného Havenu, kterou by velitel hlídky jistě nesvěřil nikomu jinému, jen samotným Jestřábovi a Rybářce. Ti však měli plné ruce práce s drogovým gangem a právě dopadli vraha nebohého Olivettiho, vydali jsme se tedy na danou adresu my.

Dům Olivettiových se nacházel v obchodnické čtvrti, jednom z těch lepších míst v Havenu, člověk se tam nemusí obávat zavraždění v pravé poledne, ulice jsou čisté a bez mrtvol a k poklidné procházce po náměstí nemusíte třímat v ruce krolla s těžkým kyjem. Alespoň přes den. Otevřel nám majordomus a hned ve dveřích vyjádřil své sympatie hlídce i nám, zároveň nás však varoval, abychom se chovali slušně, a pokud to je možné, neobtěžovali paní domu, která pozbyla jak milovaného muže, tak i jediné dcery. Vyzvěděli jsme od něj, že děvčátko se jmenuje Adélka a že zmizela během noci bez jakýchkoliv stop vloupání nebo souboje. Naše otázky, zda mohla či měla nějaký důvod odejít sama, považoval za projev choré mysli. Tehdy jsem ještě netušil, jak blízko pravdě jsem byl, když jsem zmiňoval možnost náměsíčnosti. Ani důkladné prohledání jejího pokoje nepřineslo žádné indicie k jejímu nalezení, natrefili jsme tam však na mluvícího pestrobarevného ptáka odněkud z tropických ostrovů. Maira s ním promluvila a vyzvěděla, že pták se jmenuje Lórinka a má rád krekry. Promluvil s ním Arixos a zjistil, že Adélka opravdu vyšla ven spící jen v noční košilce. Majordomus nám ještě prozradil, že malá slečna chodívala často ven hrát si s Vilíkem, synem koželuha odnaproti, a na procházky s rodiči (na ta místa prý náměsíční chodí nejčastěji), a dům zástupce cechu hodinářského jsme opustili.

Na ulici se nacházel krámek člena cechu koželuhů, dílna cechu tkalců, samotný cech pekařů, žebráci – spolehlivý toť zdroj levných informací – však žádní, snad proto, že nemají vlastní cech. Maira nelenila a začala jednat: Tak jako lovci lákají dravou zvěř na raněného spoutaného hlodavce, přivábila na cukrátko malého syna koželuhova a s rafinovaností a neoblomnou vytrvalostí mistra práva útrpného od něj vyzvěděla vše, co věděl. V noci jej probudila jeho kočka a on uviděl Adélku, an kráčí pustou ulicí, oděna jen v noční košilce. Z důvodů zcela bezelstných sledoval ji až na okraj náměstí, kde se mu ztratila, neb byl vystrašen velikou chlupatou krysou, a vrátil se na své malé lože. Bylo nám jasné, že na náměstí nenajdeme nikoho, kdo by se tam vyskytoval kolem půlnoci, ale našli jsme ho… V kládě tam pravděpodobně za krádež trochy jídla vězel drobný kriminální živel, který nám poté, co ho Andúne omyl a napojil, Arixos nakrmil a Mirathea mu poskytla jednu ze svých cigaret, ochotně prozradil, že v noci zahlédl v jednom rohu náměstí cosi malého bílého, něco v oněch místech vrzlo a ono to zmizelo. Stanuli jsme tedy nad poklopem do kanálu a na mysli nám vytanuly všechny historky a pověry o tom hrůzném místě. Po chvíli zadumáni jsme se shodli, že mohla-li dolů sestoupit bezbranná osmiletá dívenka, navíc k tomu spící, můžeme my také, vrzli jsme poklopem a zmizeli v temnotách. Pověsti lhaly, skutečnost je stokrát horší.

Havenská kanalizace není jen nekonečným labyrintem tunelů odnášejících splašky do moře. Všechnu špínu metropole hříchu, neřesti a kriminálních živlů všeho druhu splavují milosrdné deště dolů do stok, kde se hromadí a koncentruje. Počestní obyvatelé Havenu sem odhazují veškerý odpad, od zbytků jídla, přes nevydařené magické experimenty, po zpracované neplatiče dluhů. Pokud vás hned při vstupu neporazí všudypřítomný puch, který by skolil otrlého krollího alchymistu, jenž nikdy úspěšně neumíchal jediný lektvar, čekají vás tisícihlavá hejna krys přenášejících všechny známé nemoci i několik chorob doposud neznámých a stovky mil kluzkých chodníčků, které každou vteřinou hrozí smeknutím nohy do jedovaté břečky pod vámi. Ta čistší a bezpečnější místa obývají zločinecké organizace a sekty temných bohů, nikdo si však netroufá ani pomyslet, jaká monstra se skrývají v temnotách, kam slunce ani měsíc nikdy nezasvítí.

V mihotavém světle našich pochodní jsme se vydali po úzké rampě, šel jsem první a snažil se sledovat otisky drobných dívčích nožek, ale musím přiznat, že Arixe bych neměl šanci, ve stopování v chodbách a jiných uzavřených prostorách se mému příteli vyrovná málokdo. Pomalu jsme postupovali tmou, překonávali chatrné dřevěné mostky, z nichž se pod námi polovina propadla, prolézali jsme nižšími chodbičkami a za chvíli už byla většina z nás alespoň částečně zmáčená splašky ze stoky. Pomalu jsme si začínali zvykat a říkat si, že horší už to být nemůže. Opak byl pravdou. Když jsem na větší křižovatce kontroloval stopy, shledal jsem, že hledím do tlamy plné zubů. Už jsem předtím aligátora viděl, při plavbě po řece na ostrovech jižně od Havenu, z blízka je ale mnohem větší. Čelisti sklaply, se silou gladiátora mi sevřely nohu a strhly mne pod hladinu. Sice jsem měl meč v ruce, ale takhle bych s ním nic nesvedl. Potřeboval jsem pryč, dokud mi ještě stačil dech, a můj kouzelný nátepník prosbu splnil, přenesl mne na rampu do druhého rohu místnosti. Andúne vykřikl, ve vzduchu zapraskalo a prostor ozářil modrý záblesk. Krátce na to následoval výbuch a puch stoky byl na okamžik přebit zápachem spáleného masa. Ve světle poslední pochodně jsem spatřil obrovitou Miratheu, v ústech zapálenou cigaretu, jednou rukou zvedala do výše čtyřsáhového ještěra a kyjem v ruce druhé drtila jeho lebku. Ji hned tak něco z míry nevyvede, před měsícem ukrátila život netvorovi z bažin, teď stanula na konci dní aligátora v Havenských stokách. Zaplakala však nad tím, že jsme museli hned dál a nenechali ji udělat si z kůže poraženého protivníka kabelku. I Maira lkala, že srdce toho netvora by jistě ve své laboratoři dobře využila, neboť byl celý bílý.

Ozdraveni jejími lektvary pokračovali jsme tunely po stopách Adélky a naštěstí nás už nic podobného nepotkalo. Zato my jsme potkali poměrně čerstvé tělo nedávno podřezaného elfa, zbavené všech těch zbytečností jako jsou šaty šperky nebo jiné osobní vlastnictví. Zřejmě to byl cizinec, kterému se dostalo v Havenu vřelého přivítání. Zvláště jeho penězům. Bez dalších větších průtahů jsme přišli k zamčené mříži a stopy děvčátka očividně vedly skrz ni. Nevinnost Sama se hned nabídla, že zámek odemkne a pustila se do práce.

I když má tahle slečna jméno světice a tvrdí, že její strýček byl zámečníkem, používá paklíče, které mezi počestnými obchodníky neseženete při sebevětší snaze. Je sice v naší družině nejkratší dobu, ale své kvality prokázala již mnohokrát a je hodna důvěry. Není totiž z Havenu.

Jen pár kroků za zamčenou mříží nás čekala příjemná změna v podobě jeskynní chodby táhnoucí se kamsi dolů. Po havenských stokách nám však přišlo příjemné cokoliv. Bylo tam sucho, puch stoky nahradil zápach zatuchliny, důvěrně známý z obyčejných přívětivých nekropolí. Čím hlouběji jsme sestupovali, tím více kolem houstla podivná, žlutě zářící mlha. Zhasili jsme pochodně, protože nám jich již nebylo potřeba, přichystali si zbraně a snad po třiceti sázích jsme se překvapeni vynořili do ohromného skalního dómu na okraji ulice. Zdálo se, že kolem je snad celé město, trochu připomínalo Haven, bylo však tiché, prastaré a mrtvé.

Hned u prvních domů nás uvítal žebrák, starý, vyhublý, jen s jednou nohou, natahoval k nám svou misku a prosil o drobné. Když jsme mu však nějaké zlaté hodili, ony miskou propadly a zazvonily na podlaze. Hned se rozkřičel, co je to za magii a proč ho tak trápíme? V citovém pohnutí nám začal vyprávět svůj teskný příběh, jak žebračil, spal pod mosty, byla mu taková zima, že téměř až zemřel, až dospěl k tomu, že zemřel doopravdy. Povšimli jsme si, že je dokonce i trochu průhledný. Rozeštkal se, že je nebožák prokletý, a protože se nám nepodařilo jej utěšit, zanechali jsme ho jeho nemrtvému osudu. Sotva žebrákův pláč utichl, potkali jsme povědomého elfa, podle oblečení i hlasu cizinec, na krku měl čerstvou jizvu, také byl lehce průhledný a vybízel nás, abychom si s ním zahráli kostky. Když námi jeho (falešné) kostky propadly, rozčílil se, že si s ním zahrát nechceme. I on nám pověděl svou pohnutou historii o tom, jak jej při první příležitosti zařízli a oškubali jako kuře, dodal však, že se jim pomstí. Na naše otázky, jak to hodlá udělat, když je již po smrti, odpověděl, že až Flétna zavelí, všichni odtud vyjdou na povrch a očistí Haven od veškerého hříchu, zločinu i neřesti. Z toho jsme usoudili, že je buď blázen, nebo jich tam dole bylo opravdu hodně. Ani on ani žebrák však o Adélce nic nevěděli. Až na náměstí u kašny nám nafoukaný šlechtický synek, jehož zabila jeho kuřácká vášeň, prozradil, že tu viděl jakési děvčátko jít směrem k přístavu. Potvrdil však také hráčova slova o Flétně, která je sem všechny přivedla, čas od času tu zní a všechny je vyvede na povrch.

Cestou k přístavu jsme takových duchů potkali ještě několik, a tak Maira pro jistotu připravila kouzelné svitky, jež by nás před nimi měly ochránit. Na břehu podzemního jezera jsme uviděli chlapce, kterak učil krysu aportovat klacík, podivné na tom byly hned dvě věci: oslovoval krysu „Veverko“ a byl živý. To jsme poznali ve chvíli, kdy se jím vržený aportovací klacík odrazil od Andúneho čela a vzplál. I jeho udivilo, že nejsme duchové, a hned si nás běžel osahat a dal se s námi do řeči. Jmenoval se Adam a kromě něj tam bylo ještě deset dalších dětí, které také hned zavolal. Všechny byly pohublé, špinavé, oblečené v potrhaných hadrech… A to nejméně zbědované děvčátko bylo Adélka Olivetti. Zjistili jsme, že všechny děti sem přišly s duchem někoho, koho měly rády, ale duchové už se jako jejich rodiče nechovali, mluvili jen o pomstě, a vždy, když se objevilo dítě nové, přišel je přivítat Flétna. Podle jejich popisu byl vysoký, v tmavém plášti, šel z něj strach a připlouval na loďce přes jezero. Sice k nim mluvil vlídně, ale zakázal jim odejít, měly tam zůstat, dokud hříšný Haven s duchy nevyčistí, krysám pak přikázal, aby dětem nosily jídlo i šaty a aby je nenechaly utéct. Jeden chlapec, Matyáš, se pokusil o útěk asi třikrát, protože měl v nahoře v Havenu malého bratříčka Lukáše, ale krysy ho vždy chytily a přivedly zpátky, až si jej Flétna nakonec odvedl s sebou, aby ho měl pod dohledem. Začali jsme zvažovat další postup; zda se vypravit za Flétnou na ostrov, nebo jen co nejrychleji odvést děti na povrch a varovat hlídku, jaká zkáza Havenu hrozí, sotva jsme však druhou možnost zmínili, začaly se z celého města sbíhat krysy a bojovně se stavěly mezi děti a nás, až jich nakonec bylo tolik, že ani všechen Andúneho oheň, Maiřiny výbušniny a Mirathein kyj by na ně nestačily. Museli jsme tedy za Flétnou, buď ho přimět k rozumu, nebo s ním skoncovat méně humánními způsoby. Poté, co jsme prohledali domky dětí a nenašli tam žádný způsob, jak ho kontaktovat, ani žádné provizorní plavidlo, rozhodli jsme se dopravit k němu magicky a Maira začala míchat své lektvary.

Neuplynulo ani půl hodiny a na pláničku malého ostrůvku s chaloupkou na druhé straně jezera se nehlučně snesl oblak bílé mlhy. Z něj vystoupil pyromág s planoucím pohledem, načež mlha zhoustla, nabrala tvaru pěti postav, následně i barev a nakonec se z ní vyloupl zbytek naší družiny. V zápětí se otevřely dveře chatky a ven vyšly dvě postavy, ta menší byla asi jedenáctiletý, rozcuchaný chlapec s mrtvolně bledou tváří, tedy Matyáš, ten druhý byl snad šest stop vysoký, zahalený do těžkého tmavého pláště s kápí, takže mu ani zbla nebylo vidět do obličeje, oběma však rudě planuly oči. Flétna, neboli též Krysař, jak se ukázalo, promluvil hlubokým hlasem v tom smyslu, že hosty sice nečekal, ale teď již odejít nesmíme. Vlastně se hned nechoval nepřátelsky, jen pořád vedl tu svou. Děti prý nepustí a nenechá nás je odvést, i když sem vlastně přišly náhodou s některým z duchů, jehož přivolala jeho flétna. Až když jeho nemrtvá armáda očistí hříšný Haven ode všeho nečistého a živého nechá je odejít zase do města, aby ho znovu osídlily. Kdybychom se mu v tom pokusili zabránit, bude nás muset zabít, ale raději ať to ani nezkoušíme, neboť mu s našimi ubohými zbraněmi nemůžeme ublížit. Jistě by byl pokračoval, ale Mirathea už měla jeho řečí dost a vzala to jako výzvu. Ke dvěma párům rudých očí zaplanula rudým světlem i její cigareta. Krollka zvedla kyj a vší silou udeřila do Krysaře. S tím rána ani nehnula. Následovala salva magických blesků, svištící dýky a exploze Majčiných výbušnin, Krysař však jen krůček ustoupil, ruka mu sjela k pasu, a odhrnula plášť, pod nímž se zalesklo cosi stříbrného. V tom k němu přiskočil Matyáš, flétnu mu vytrhl, odskočil od něj, přiložil ji ke rtům a zaváhal… „Nesmíš, Matyáši!“ zakřičel na něj Krysař, pak však hned obrátil: „Ano, znič je! A pak očistíme Haven! Jsi můj učedník, ty to dokážeš!“ „Neposlouchej ho, Matyáši!“ volali jsme my. „Podvádí tě! Bránil ti odejít za Lukášem! A když zničíš Haven, co s tvým bratříčkem bude?!“ V tu chvíli nechal Matyáš flétnu zaznít. Krysař vykřikl, vyrazil k němu, ale nedoběhl. K chlapcovým nohám dopadl jen prach a tmavý plášť. Matyáš hrál dál, dlouze, smutně, žlutá zářící mlha se začala pomalu rozplývat a všude kolem padala tma, až jediné, co v ní bylo vidět, byly rudě žhnoucí oči mladého Krysaře, Arixův a můj meč, jež jsme nechali zaplát světlem hvězd a Miratheina cigareta. Když flétna po nějaké době utichla, kolem Matyáše se opět rozlila žlutavá záře, byl teď dospělý, oblečený v tmavém plášti a promluvil k nám hlubokým hlasem, že duchové již jsou pryč, že Haven dostal ještě jednu šanci a děti že můžeme odvést pryč. Jeho poslední slova byla, ať se postaráme o jeho bratříčka, poté se rozplynul ve žlutou mlhu a zmizel docela. My jsme na Krysařově loďce přepluli zpátky, kde už jsme žádné krysy nenašli, rozprchly se, jakmile zmizel Krysař. Čekaly tam na nás jen opuštěné děti, šťastné, že mohou jít domů. Skrze kanály se nám je podařilo provést bezpečně, aniž by nám popadaly do stok nebo je spolykali bílí aligátoři. A když jsme konečně vystoupili na povrch, oslnilo nás ostré sluneční světlo, všichni jsme si přivykli na podzemní šero, po chvilce jsme se však rozkoukali a spatřili kolem sebe starý dobrý živý Haven; v porovnání s kanalizací s jeho kanalizací je to docela příjemné místo pro život.

Naše první kroky vedly k domu Olivettiových, kde jsme odevzdali Adélku, špinavou a neupravenou, do náruče její matky, ačkoli stále truchlila pro svého zesnulého chotě, na chvíli přemohla její žal radost ze shledání s nalezenou dcerkou, pohled jejich očí předčil všechny odměny. Z něčeho však dobrodruh živ být musí, slíbených pár zlatých jsme s díky přijali a vydali se se zbylými dětmi hledat jejich domovy a příbuzné. Podle jejich popisu jsme nakonec našli i Matyášova bratra Lukáše; ležel sám v horečkách v polorozpadlém domku a už mu nezbývalo mnoho dní života. Postarali jsme se o něj nejlépe, jak jsme mohli, s pomocí bylinek, lektvarů a špetky magie jsme ho opět postavili na nohy, ale zůstat u nás nemohl, přeci jen máme příliš starostí, málo času a život s námi není zrovna bezpečný. Shodli jsme se na tom, že by bylo lepší, kdybychom ho odvezli z Havenu a vzpomněli jsme si na Alju, vnučku nedávno zesnulé stařenky Mar ze vsi Pozdní, zůstala samotná na celý dům, práce a léčení má nad hlavu a Lukáš se navíc ukázal být pilným a pracovitým. Zařídili jsme si tedy na hlídce ještě jeden volný den a za několik hodin už jsme klepali na dveře domku mladé léčitelky. Alja ho přijala ráda, opravdu potřebovala výpomoc v domě i s ovcemi a Lukáš zase projevil zájem o léčení, oba dva navíc byli rádi, že budou mít společnost. A něco mi říká, že i Matyáš je spokojený, že jeho bratříček bude v bezpečí a pomáhat dobrým lidem. Nechali jsme jim ještě měšec zlaťáků pro nejhorší časy, rozloučili se s nimi a vydali se zpátky do Havenu. Do Havenu hříšného, špinavého, zločinem prolezlého. Do Havenu hrdinů, dobrodruhů, příležitostí, šancí a překvapení. Města, kde se sny stávají skutečností, kde sice řádí ti nejhorší zločinní živlové, ale nevinné obyvatele před nimi brání ti nejlepší ochránci zákona a spravedlnosti. Do Havenu Jestřába a Rybářky, který jsme vyrvali ze spárů smrti, protože i když jste cizinec, po nějakém čase Vám tohle město přiroste k srdci… Do našeho Havenu.

Zapsal Edhel Thorongil

Nahoru


92133