Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2010 - Ročník VII.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Doubrava - Dobrodružství 2. - Máme štěstí, drak spí

Perličky z Úsvitconu 2010
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Doubrava

Jen pro úvod vysvětlím, že nejde o sktečný zápis z dobrodružství, ale o poznámky, které si Nevinnost Sama během dobrodržuství zaznamenávala. Za zveřejnění ale stále stojí:)

- V Havenu v hospodě, večer, srpen
- Sukuba – démon – Doubrava
- 1. Den cesty – zemědělská část města
- Seník
- 2. Den cesty – kopečky, lesíky, louky
- Les
- 3. Den cesty – les
- Krásná vesnička – nemají hospodu
- Starosta s dvěma lidičkami – ty odvolal
- Svádí chlapy, nemůžou pracovat (úroda), Jankovi rozpárala břicho (10 dní), druhý (lovec Marek) ji odešel hledat a zmizel (týden)
- U Tomka (zamlklý) – na Z v lese, na houbách, po poledni, přiletěla a rozpárala ho
- U paní Markové – Marek vyrazil během dne, další den ho šli hledat, našli jen kopí
- U kováře – hledal Marka
- U kovářky (40) – nevěří na Sukubu – svádí to na houby
- Večeře u starosty, Edhel šel na obchůzku, dostal tři žihadla
- U Hujera – medovina, vypráví o Sukubě, pomlouvá kovářku
- Edhel hlídal venku, Laurea to chytlo – Edhel čte myšlenky („už nechci“), Laureo se probudil, nic nevěděl (KATANA ?)
- Hlídám – nic – ráno
- Snídaně – chleba s medem
- Jdeme ke skalám
- Divočák – Andúne bleskuje, Laureo katanuje, divočák napadá Edhela, já hážu dýku, Edhel střílí, Laureo katanuje (PJ chrochtá), divočák jde na Edhela, zbytek přezbrojuje nebo se přesouvá, Laureo katanuje, divočák na Edhela, …, divočák na Edhela, Laureo, Edhel, střílím, Laureo ho zabil – smrdí
- Ke skalám – Kančí skály – Edhel říká, že nikde není kanec
- Trojúhelníkový vstup – uvnitř kosti, já tam nejdu
- Vpravo kapsovitý vstup – rozryté, smrdí – pelech
- 2 km od vesnice havran zjišťuje přivázané štěně – jdem
- Štěně u stromu, kolem kruh bílých hub – Edhel mluví se psem, Samanta ho krmí, odvazujeme, jdeme u vesnice, štěně u Hujera
- U kovářka – pozná, že Edhel je v její mysli
- Kovář – pes Raf se zaběhl – ne asi
- Franta nás bere na místo, kde se našlo kopí po Markovi
- U Markové kopí – je to kopí :)
- Havran slídí u kovářky
- Jdem pro med – u Pepy – plástve 5x
- K jezeru (30 x 60) – Andúne tam padá, skáču za ním, vodník s medem, dole utopený
- Vodník vykukuje – dva medy
- Edhel s vodním dechem (Andúne fatal) – tahá mrtvolu – topí se, tahá za provaz, taháme my
- Vodník se přemístí, klacíkem kreslí do písku – jeho žena tančí a láká muže – od doby, co je tam kruh
- Neseme Marka do vesnice
- Večer jdeme ke kruhu – víly letí, Samanta za nima, tančily na okraji lesa, našly houby
- Jdem dom
- Za kovářkou se psem a houbami – úplňkový rituál – pro úrodu – přišly víly – kraj byl úrodný, muži… :)
- Za vodníkem – ženy potřebují muže a vodník ženu nebo hafo medoviny – říkáme jí, co víme
- Laureo za Hujerem – vybuchl smíchy
- Za starostou – říkáme mu možnosti (vystěhování x oběť)
- Sraz pod lípou – „vystěhujte se!!!“
- Hlídáme včely za kruhem
- V noci už víly netančí po úplňku, dá se přespat…
- Lidi se nastěhovali – nic – hostina

JUCHŮ!
Zapsala Nevinnost Sama

Nahoru

Dobrodružství 2. - Máme štěstí, drak spí

Nu tak.“ Malý Daimios otevřel pusinku v užaslém gestu. „Uaaaaau!“ Daimios starší pohladil synka po kudrnaté hlavičce a směroval ho k dalším exponátům. „Chci umět taky takové triky!“ otec se usmál. „Když se budeš dobře učit, Dáji, tak je jednou budeš umět určitě taky.“ Bylo jasné odpoledne. Slunce zářilo svou překrásnou tváří na celý širý Sutelion. Jeho dlouhé zlaté prsty osvětlovaly rozmanité sochy, střepy a papiry, rozblikaly staré lucerny, rozsvítily meče, dýky a plátová brnění a starým otrhaným plášťům daly nový lesk. Byly i Jiné rozmanité střípky minulosti vystavené v Hale Hrdinů, ale největší pozornost „malého dobrodruha“ přitahovaly právě sochy.

„Chci být jednou taky tak skvělý mág, jako byl An..“ „Podívej.“ otec přerušil synkovo snění, právě když procházeli kolem další záhadné sochy. Znázorňovala bojovníka v nápřahu mečem. Eroze se již řádně zakousla do tmavohnědého kamene. Kus meče chyběl, suknice připomínala svým povrchem spíš houbu, než původní látku, kamenná halena byla potrhaná jizvami času a bojovníkův obličej postrádal nemalou část ze své původní výbavy. Ale i přesto bylo stále možné rozeznat jeho zarputilý výraz. „Tééééda!“ se zájmem si klučina prohlížel podivnou sochu. „Kdo to jééé?“ „To je Laureo. Bojovník z Yavanamíre. To se nacházelo tam kde je teď Taraoský Velkoles.“ Otec stál a díval se na sochu s rukama v kapsách. Mladík kolem ní skákal a prohlížel si ji ze všech úhlů. „Pověz mi o ní něco… Proooosíííím!“ Daimios se zasmál. „Moc toho o ní nevím, ale existuje taková legenda.“ Sehnul se ke svému synkovi a šeptem řekl: „Tajemná legenda…“ Jeho menší a vlasatější protějšek se přiklonil blíž „Úúúúúúúúú“ Synkovi se rozšířily zorničky a s napětím poslouchal, co bude otec povídat.

„Patřil prý k několika velkým hrdinům, kteří si říkali Aldarusquion Roitari.“ „A co to znamená?“ ptal se hned zvědavý syn. Otec odpověděl: „To už dneska nikdo neví. A nepřerušuj mě nebo se nic nedozvíš.“ Syn se začervenal a jenom polohlasem špitl: „Promiň tatínku. Ale mluv dál“ Stud vystřídalo nové nadšení, a tak otec s úsměvem pokračoval: „Přebývali prý jednou ve městě zvaném Haven. Prameny neříkají, kde přesně to město bylo, ale prý někde na Východním pobřeží… No to není důležité. A když tak jednou seděli v hospodě, popíjeli pivo a klábosili o všedních starostech, vrazili dovnitř Jestřáb s Rybářkou.“ „ Kdo to je?“ Neudržel se malý Dáj. Otec nakrčil obočí „Byli to velitelé Havenské Hlídky, každopádně uvidíme je o kousek dál a víš co jsem ti říkal o tom vyrušování… “Chlapec sklopil oči a jeho otec pokračoval. „ Nu když tam tak vrazili a našli tu naše hrdiny, rovnou jim pověděli tu novinu, která se šířila městem: Princezna byla unesena! A pokud se něco takového stane, chce to vždy někoho chytrého, odvážného a zkušeného, kdo takovou záležitost vyřeší. A koho jiného než naše Aldarusquion. Naši hrdinové tedy vyrazili. Nu a kam jinam než na zámek. Na zámku je přivítal jakýsi úředník a jal se jim ukázat princeznin pokoj a zprávu, která jediná tam zůstala. Na papíru stálo: „Svou princeznu nehledejte. Bude obětována pro vaše dobro. Pro dobro celého světa. Budete všichni spaseni. Slunce opět vyjde!“ Kdopak mohl princeznu unést? Jelikož byl dopis podepsán podivnou pečetí, chtěli hrdinové zjistit, kdo byl tak hloupý, že jim zanechal tak báječnou stopu a zdali nezanechal ještě nějakou zajímavou stopu i v princeznině komoře. Započali pátrat a čmuchat a slídit a hledat, až vyzvěděli od zámeckého zahradníka, že princeznu unesl drak! Nu nejprve mu nechtěli věřit, protože z něj táhla pálenka, ale jakmile vyzvěděli od knihovníka, čí byla ona tajemná pečeť na listu v princeznině pokoji, již věřili. Pečeť totiž patřila prastaré církvi Svatého písma, ve které věřili, že jednou, za přesně stanovený počet dní, povstane ďábel v podobě draka a sežere slunce. Ale když mu obětují princeznu, bude na další čas nasycen a hrozba bude zažehnána. I nemeškali Aldarusquion a vydali se k poslednímu známému chrámu Svatého písma v sopce Kouřné. Cestou přemýšleli, jak jen princeznu vysvobodí, co budou dělat, až přijdou k hoře. Nu, a jakmile ten okamžik přišel, ukázala se nejsilnější stránka našich hrdinů: Improvizace. Před chrámem stáli dva strážní s meči a nevypadali zrovna přívětivě. Aldarusquion Rotari použili lsti, aby se dostali dovnitř, leč ta nevyšla. Jeden z nich se převlékl za chudého pocestného – potulného mnicha – a vydal se ke dveřím, aby alespoň nakoukl. Se zlou se potázal. Dali mu něco k jídlu a vyhnali ho ven. Nu, když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Naši milí hrdinové se jali zaútočit na chrám ztečí… Tedy skoro ztečí. Valná většina Aldarusquion oběhla chrám a na vchod zaútočila zboku. U vchodu se strhla bitva. Mágové zahalili naše hrdiny do tmy, aby jim poskytli výhodu, a ti sekali, stříleli a mlátili hlava nehlava, aby se prosekali dovnitř. Vždyť šlo přeci o bezpečí princezny! Nu, stráže neměly šance, byť jim přispěchaly další na pomoc. Těm začaly mizet zbraně a brnění a z oblaku tmy se ozýval jen hurónský smích. Po vyčerpávajícím boji zůstali na nohou pouze naši hrdinové. „A teď hurá za princeznou!“ zavolal jeden z nich. Aldarusquion vyběhli od vchodu do hlavního chrámového komplexu… Tiše procházeli chodbami, které již Havran jednoho z mágů prozkoumával. Prohledali ubikace a téměř nikoho nenašli. I vydali se tedy do nitra sopky. Běželi dlouhým tunelem stále zahaleni do oblaku tmy. Na konci tunelu obvykle bývá světlo a jinak to nebylo ani zde, jenže v tomto světle se skvěla velká hřmotná postava z hlíny a kolem ní dva strážcové. Byl to Golem. Aldarusqion na něj vypálili raketu, kterou měli připravenou na draka…. A golem se ani nepohnul. Zatímco strážci vedle něj hořeli a utíkali se uhasit, golem jen stál a díval se na naše hrdiny. Tu vyrazil proti němu slovutný Laureo s bojovým křikem a planoucíma očima. Když se jeho oči setkali s golemovými, uviděl v nich takovou hrůzu, že na místě… Zkameněl. „Otec si otřel pot z té dlouhé přednášky z čela, ale klučina nepřestával vyzvídat. „UAAAUU! Takže takhle se z Laurea stala ta socha? Tééda! A co bylo s ostatními Aldarusquion? Jak se odtama dostali? A zachránili princeznu? Povííídej!“ Daimios již táhl synka k dalšímu exponátu a mezitím dodával: „Povídá se, že hlavní kněz chrámu přiběhl, aby zastavil to běsnění, a v ten okamžik si Aldarusqion uvědomili svoji chybu. Byli ve špatném chrámu. Církev Svatého písma se v dávnověku rozdělila na dvě části. Jedni zpochybnili obětovávání panen drakovi a druzí se chtěli držet tradice.“ „Ahááááá“ malý Dái očividně nechápal, co to znamená, ale přesto byl s otcovou verzí spokojený. „Já ten příběh budu jednou taky vyprávět, tati!“ hrdě se hlásil ke své budoucí „povinnosti“ syn svého otce. „Doufejme, že nikdy nebudeš muset.“ Daimios st. si podruhé otřel pot z čela a pokračovali dál.

Zapsal Laureo z Yawannamírë

Nahoru


92134