Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2012 - Ročník IX.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Mezi námi hobity - Dobrodružství 2. - Prokletí Opona

Perličky z Úsvitconu 2012
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Mezi námi hobity - PJ Žaba

K rukám Svatého Kryštofa, Severní okrsek, Haven
Šéfe, omlouvám se za pozdní hlášení, ale byt tu fakt šrumec. Přitáhli cirkusáci a v noci jim zdrhly zvířata. Byla z toho pěkná patálija, všici se báli, ale pozor: Starosta na to nechtěl pustit ty naše čarodějnice, ale najal nějakou partyju až od vás, z Havenu. Nad to se nekam zašila Anka, ta nejmladší čarodějka. Myslim, že po nás jdou.
Ti chlápci co došli, vypadali taky nějak divně – jednak tam byla ženská, co vypadala, že má docela hbitý ruce, jestli mi rozumíte, pak nějakej vandrák se psem, co jim prej dělal stopaře, tvářil se jak kyselej citron, pak kouzelník, zmalovanej a vyfintěnej jak nějaká coura, velkej krol, ukecanej trpajzlík a nějakej další chlap, takovej... divnej, kradmej.
Napřed se vochomejtali po dědině, pak byli u starosty, nakonec šli k bábě Hruškový a do cirkusu. Teho krola nechali celou dobu volně pobíhat po okolí, a v noci, když spali v hospodě, s nima nebyl ten kradmej chlap. Určitě slídil. Ráno šli k bábě Pošmourný, pak lítali po lese. Na konci dne byly zvířata pochytaný a ta nejmladší čarodějka zpátky, s blaženým výrazem v ksichtě – určitě na něco došla. Navíc se ten stopař furt všech ptal na něco o Tygrovi. Říkám vám, oni o nás věděj. Koncem týdne spálim makovice a mizím odsud, vy byste si měl taky dát bacha.

Sam Hrdlička

Panu Samuelu Hrdličkovi, Nora 45, Hobitov
Vážený pane Hrdličko, ze svých zdrojů jsem o celé věci obeznámen a ujišťuji vás, že Vaše starosti jsou přehnané a zbytečné. Úkolem dobrodruhů bylo pouze pochytat prchlou zvěř a nalézt jistou delikátní věc, pohřešovanou panem starostou Sáčkem.
S naší operací Tygr neměli pranic společného, na scestí vás snad svedla neznalost jejich hraničáře stran tropické fauny. Čarodějek rovněž není třeba se obávat, dle mých informací čekají jednu z nich vdavky.
Jsem nucen Vás upozornit, že případné prodlení ve Vašich dodávkách opia do Havenu povede k utržení Vašich rukou a nohou.
S úctou Váš
Svatý Kryštof

Zapsal Šedák alias Kopsej Visej

Nahoru

Dobrodružství 2. - Prokletí Opona - PJ Jestřáb
aneb
Deníček Poslední Naděje

Chtěli bychom dopředu upozornit, že se nejedná o celý deník proslulé Poslední Naděje, nýbrž jen o krátký úryvek z něj, kterýžto navíc musel být i lehce zcenzurovaný. Zajisté si při čtení všimnete, že Poslední Naděje málo užívá jmen svých spoludružiníků, takže abyste se mohli lépe orientovat, prozradíme vám, že Blonďák je její přezdívka pro čaroděje Tomáše Směšného, který jinak má vlastní přezdívku Fun Thomas, kroll je známý válečník Křovák a Dedečkem nenazývá nikoho jiného než věhlasného trpasličího bijce Drunga. (Patrně jen kvůli jeho věku, jejich příbuzenství můžeme s jistotou vyloučit.)

Den 1

Milý deníčku, už jsem ti říkala, jak dědeček přišel ke své sekeře? On nám to dnes samozřejmě vyprávěl znovu. Krom toho to byl ale pěkný den, léto začínalo – ano, pořád začínalo, je vtipné, jak dlouho může léto začínat, než se do toho doopravdy pustí – a urazili jsme pěkný kus cesty, než jsme dorazili do jedné menší vesničky. Obsadili jsme v místní hospodě pěkný stůl a pustili se do večeře. Drung se už už chystal, že nám zase poví něco pěkného o své sekeře, když po mě začal plazit jakýsi ožrala. Normálně mi pánská společnost vůbec nevadí, ale když z něj táhne chlast na sto mil, slintá a neví, kam strká pracky, tak to není nic pro mě. No tak jsem mu trochu zkroutila ruku a poslala ho pryč, aby dal pokoj. Zřejmě mu to jako varování nestačilo, a tak rozlil dědečkovo pití. To neměl dělat, protože dědeček si asi řekl, že za tohle ho seznámí se svou sekerou víc, než by se tomu ožralovi líbilo, a s tou sekerou šel po něm. Dva ochlastovi kamarádi si toho všimli a začali se rozčilovat, že ubližujeme jejich kamarádovi, vytáhli dýky a hnali se na nás. Jednoho zkopal Oglog, druhého jsem lehce propleskla já – rána pěstí na solar a facka na spánek jsou docela dobré argumenty pro změnu názoru. Toho třetího dědeček jen tak lehce odšťouchnul svojí sekerou, jenže on navíc tak nějak nešťastně uklouzl, že se skácel k zemi a praštil se hlavou o lavici. A protože z toho byl očividně velice nešťastný, proklel nás, ať zmizíme z povrchu zemského, a klidně si umřel... Teda, tohle se v počestné hospodské rvačce nedělá, proklínání ani umírání není fér. Kdyby byl naživu, pěkně bych mu to vytmavila. Jeho kamarádi pak raději utekli, ale naštěstí nám ostatní štamgasti dosvědčili, že jsme se jenom bránili, a nikdo nás nechtěl posadit za mříže. Po tomhle nešťastném vývoji událostí jsme už ani neměli moc náladu se bavit, tak jsme jenom dojedli a šli jsme spát. V pokoji jsem se zamkla, nechci se zase probudit vedle krolla.

Den 2

M ilý deníčku, když jsem se ráno probudila, nevěřila jsem svým očím. Zmizela mi noha! Teda, byla neviditelná a jenom kousek, ale to přece není normální. Vím, že po některém alkoholu se dá oslepnout, ale takhle částečně... Spíš to je nějaký blonďákův vtip. Tak jsem se obula a tvářila se jako by nic... Blonďák se taky tvářil jako by nic. Cesta nám uběhla docela rychle a odpoledne jsme konečně dorazili do většího města – Cloud of Turim se jmenovalo. Dědeček odchytil jednoho místního chlapce, který vypadal, že by od nás nejraději co nejrychleji utekl, a vyzvěděl od něj, že jedna dobrá hospoda, U Plného soudku, je na Kulaťáku (jejich kulaté náměstí), tak jsme tam hned zamířili. Byla to moc pěkná krčma, s velikým krbem, ve kterém se opékalo prasátko, hrál tam bard a u jednoho stolu seděla družinka dobrodruhů, jenom tam neměli žádnou whisky... Zeptala jsem se hostinského na Laurea, ale nic o něm neslyšel.

Blonďák se nám přiznal, že o té zmizelé noze něco ví, což bylo divné, protože jsem o tom nikomu neřekla. Věděl o ní, protože jemu zmizela taky! To dědečka napadlo, že si zuje boty, což neudělal už děsně dlouho, a taky mu nebyla noha vidět... Nebyla vidět ani plíseň, co normálně vypadala jako mechová střecha na chaloupce bábi Pošmourné... Zjistili jsme, že ostatním mizí nohy taky! Protože ještě bylo venku světlo, zeptali jsme se hostinského, jestli neví o někom, kdo se v Turimu zajímá o magii nebo prokletí, tak nás poslal za místní babkou kořenářkou. Babka kořenářka byla velice vlídná, ale jak zvrátit mizející nohy, nevěděla. Za strašlivé peníze nám aspoň prodala bylinku, která by to mohla zpomalit, a poslala nás za místním alchymistou. Ten taky nevěděl, jak zastavit prokletí – protože to docela určitě je prokletí! Ale říkal, že už za ním byl jeden zrzavý lovec s úplně stejnou neviditelnou nohou a že prý se toho nějak zbavil. Nevěděl sice, jak se ten lovec jmenoval, ale poslal nás za místním vetešníkem, se kterým prý obchodoval. Vetešník taky nevěděl, jak se ten lovec jmenoval, ale za pár zlaťáků nás poslal zase zpátky do hospody U Plného soudku, kde ten lovec prý oslavoval. Aby měl radost z nějakého obchodu, prodala jsem mu aspoň buchtu z Hobitova, kterou jsem našla v kapse kabátu. Vrátili jsme se zpátky do krčmy, ale ani hostinský o tom lovci nic moc nevěděl, jenom, že se děsně lepil na ženské a že asi šel do místního nevěstince...

Pořád takhle lítat tam a zpátky bez kapky alkoholu už mě vůbec nebavilo, tak jsme s dědečkem nechali chlapy, aby si šli do hostince sami, a posadili na sklenku místní pálenky, když už neměli tu whisku. Dobrodruzi tu pořád seděli a vypadali, že jsou místní a hodně toho vědí, tak mě napadlo se k nim jít zeptat na Laurea, ale taky ho nikde nepotkali. Když jsem ale zmínila zrzavého lovce, to už byla jiná. Bylo mezi nimi jedno takové navoněné elfí princátko, světlovlasý, docela hezký, co vypadal, že nikdy nemusel šáhnout na pořádnou práci; Liam se jmenoval. Tak ten Liam povídal, že o tom lovci samozřejmě ví, a že mi o něm poví, když se s ním vyspím... Teda, to se mě dotklo, nejsem žádná běhna, abych spala s chlapama za prachy nebo informace nebo tak! To bylo naposledy za války... Ale protože to byl jinak sympaťák, nabídla jsem mu, že si o to můžeme zahrát karty. Asi jsem se mu musela opravdu líbit, protože se mu podařilo trumfnout moji čtyřku královen čistou postupkou do esa – a to jsme hráli s MÝMI cinknutými kartičkami... Nu což, pro dobro družiny mnoho jest třeba obětovat:) Chytil si mě pod paží a vedl do pokoje, přičemž mě plácl po zadku (a určitě mrknul na svoje kamarády, tohle znám). Naštěstí to nebyl žádný nevychovaný hulvát, takže mě nechal, ať...

Omlouváme se, ale v zájmu zachování alespoň nějaké slušnosti jsme museli několik odstavců vynechat.

Ještě než vstal, pošeptal mi Liam jméno toho lovce, kterého jsme hledali; jmenuje se Monk... Ale je to nějaké divné, normálně se mnou v posteli chlapi na další mužské nemyslí... Muselo se mu stát něco hrozného... A taky, začínám mít dojem, že je kolem mě nějak moc blonďatých elfů.

V lokále jsem potkala ostatní, kteří se zrovna vrátili z nevěstince, Oglog vypadal, že neví, kde mu stojí hlava, ale taky zjistil (od tamního kočího a jedné dívčiny), že se Monk jmenuje Monk a kde bydlí, tak jsem ho nechala, aby nás za ním dovedl. Monk byl doma a měl opici – ne takovou, co jsme nedávno viděli v cirkuse, ale alkoholickou. Chtěla jsem mu uvařit kafe, ale žádné neměl a příjemný na nás taky nebyl. Nakonec nám ale pověděl, že ho stejně jako nás proklel jakýsi chlapík při lovu, ale jeden kouzelník mu poradil, ať jde někam do jakýchsi bažin, kde našel nějaký černobílý kámen nebo svatyni nebo co a tam to přešlo, tak od té doby slavil... Milý deníčku, to není moje vina, že je to tak chaotické a nesmyslné, rozumněji jsme to z něj nedostali. Ale naštěstí nám řekl, že ten kouzelník se jmenuje Dorfalor a bydlí v jedné vsi asi týden cesty na jih. No tak jsme ho nechali s jeho opicí, pro jistotu vykoupili u babičky kořenářky všechny kouzelné kytičky a šli rychle spát, aby jsme mohli brzo ráno vyrazit. Liam ani jeho kamarádi už v hospodě nebyli:(

Den 7

Milý deníčku, dědeček nám dnes opět povídal, jak přišel ke své sekeře... Kopsej nás hrozně žene, tak nám cesta ubíhá rychle a nohy mizí pomalu, protože pijeme bylinky od babky kořenářky. Už abychom do té dědiny dorazili.

Den 9

Tak jsme, můj milý deníčku, večer konečně došli do té zatracené vesnice. Obsadili jsme v místní krčmě největší stůl a ptali se hostinského na čaroděje Dorlfalora, ale na celou putyku se dušoval, že nikoho takového nezná. A hned nám zase šeptal, že nám s ním domluví schůzku další den v poledne... Ten člověk by se potřeboval něco naučit o nenápadnosti. Protože už slunko zapadlo a byli jsme od cesty docela unavení, zaplatili si ostatní postel v noclehárně a šli spát... Já ne, jednak se nechci zase probudit vedle krolla a druhak mi docházejí peníze, tak jsem jenom hodila nohy na stůl, zhoupla se na židli a předstírala, že jsem usnula u piva, aby mě tu hostinský nechal... Předstírala jsem to tak dlouho, až se mi podařilo skutečně usnout.

Den 10

Milý deníčku, po spaní na hospodské židli děsně bolí záda! Hostinský byl naštěstí té dobroty, že nám naservíroval snídani. Pak odběhl, a když se vrátil, hned na nás začal, že se stalo něco hrozného a že musíme s ním... Ani nás nenechal tu snídani dojíst... Dovedl nás k domku toho čaroděje a cestou vysvětloval, že ten Dorfalor zmizel. Domeček měl vyražené dveře a kolem bylo hrozně zdupané, tak se Kopsej rozhodl ty stopy prozkoumat. Dědeček si sedl na bečku a začal hostinskému vypravovat, jak přišel ke své sekeře, blonďák se tvářil důležitě a kroll asi usnul opřený o barák. Oglog a já jsme se šli podívat dovnitř, jestli tam nenajdeme něco, co by nám řeklo, kam se čaroděj poděl. Vypadalo to, že v domečku čarovalo, protože jsme našli opálené futra a siluetu člověka ožehnutou na zdi. Oglog našel pod stolem schovaný poklop. Napadlo mě, že by pod ním mohla být past, Ogloga to nenapadlo. Past tam byla. Lehce ho napíchlo pár čepelí, co vyjelo z podlahy. Zeptala jsem se, jestli s tím potřebuje pomoct, ale tvářil se jako suverén, tak jsem ho nechala, ať si hraje. Pod poklopem byla truhlička a v ní dva měšce, jeden se zlaťáčky a druhý se dvěma diamanty, tak jsme si oboje rozdělili a finanční krize byla zažehnána:) Našli jsme tam taky dva nějaké bezvýznamné svitky psaní o nějakých kouzelnických záležitostech, tak jsme je nechali blonďákovi, ale ani on z nich nebyl nijak moudrý. To už došel sedlák z nedalekého statku a povídal, že jeho dcerka viděla u čarodějova domku před třemi nocemi nějaká strašidla. Chtěli jsme si s ní jít o tom popovídat, ale to už se vrátil Kopsej z obhlídky stop a prozradil nám, že jsou to stopy kostlivců a že odešli s něčím na východ. Rozhodli jsme se neztrácet čas a vyrazili jsme hned za nimi... Dřív, než si hostinský vzpomněl, že jsme nezaplatili. Pro případ, že by se za námi vydal a chtěl si své peníze vybrat, mašírovali jsme rychleji než ustupující Adwerské vojsko až do večera. Teď už jsme několik mil v lese, tak nás tu určitě nenajde. Mám první hlídku, všeci už spí a nohy nám pomalu mizí... To aby se člověk skoro bál usnout, aby se neprobudil a nezjistil, že zmizel celý...

Den 11

komár komár MRCHY PISKLAVÝ!!! Nesnáším komáry, deníčku... Hned dopoledne jsme sešli z lesa do močálů a od té doby se jich nemůžeme zbavit. Pořád to piští kolem a hrozně nám pijou krev. Blonďák na sebe nalil celou lahev nějakého parfému, takže se tu navíc nedá dýchat a na komáry to stejně nepůsobí... Možná, jestli je v tom jeho parfému alkohol, mohli by jsme zapálit ty výpary a komáři by uhořeli... Kdyby na ně aspoň poslal pár fireballů. Zapálila jsem si tu hromádku Pu-Erhova tabáku, ale ani ten je moc nezahání. Aspoň, že Kopsej neztratil stopu. Doufám, milý deníčku, že ti nebude vadit, když tebou pár těch potvor povraždím!!!

Den 12

Milý deníčku, z močálů jsme se naštěstí dostali už dopoledne, takže jsme nechali komáry za sebou. Uf! Až do odpoledne jsme chodili po kopcích, až jsme našli takovou malou pevnost, do které prý vedou stopy těch kostlivců. Blonďák konečně udělal něco užitečného pro družinu a zneviditelnil toho skřeta, kterého tahá s sebou a říká mu něžně Žeryček. Pak udělal ještě něco užitečnějšího a poslal ho prozkoumat ten hrad. Zjistil, že ho hlídají nějací nemrtví sešití ze spousty kousků, takže jsme tu asi dobře, a dokonce našel i malou postranní branku, kterou se můžeme dostat dovnitř, tak teď čekáme, až se setmí, aby jsme se tam mohli vplížit.

Milý deníčku, tak jsme se připlížili k té postranní brance. Prokápla jsem panty olejem, aby nevrzaly, a odemkla paklíčem a už jsme byli vevnitř. Jenom Kopsej nechal psa venku, protože je to srab – pes, ne Kopsej. Znaky na mojí milované píce svítily, tak jsme si byli jistí, že tu opravdu jsou nemrtví... A za chvilku jsme na dva i narazili. Zvláštní bylo, že dědeček v tu chvíli ztuhnul a vůbec se nehýbal, asi si vzpomněl, jak získal svoji sekeru a byli do toho zapletení nějací zombíci. No naštěstí tu byl náš kroll a před mojí píkou taky žádná potvora nemrtvá neobstojí. Mít víc času, povím ti, jak jsem k ní přišla. Našli jsme dvoje schody, nahoru a dolů. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší jít o úroveň výš. Nebylo to lepší... Vlastně to asi byla dost osudová chyba. Nad schodama jsme potkali čtyři kostlivce, ty jsme pobili velice rychle, ale za chvilku jim přišly na pomoc posily. Nejdřív jenom několik dalších sešitých zombií a k tomu několik normálních lidí – zřejmě služebných. Pokoušela jsem se je přesvědčit, že je to omyl a že tu jenom někoho hledáme, ale vůbec nereagovali. A pak se v té mojí chodbě objevila i jakási kouzelnice a velice mocně vyhlížející chlapík s holí v takovém tom klasickém magickém hávu. A ten vytáhl odněkud malou hůlku, a než jsem se k němu stihla dostat, z té hůlky se modře zablesklo a ty blesky sjely přímo do mě... Au! Všechno se tak nějak rozmlžilo, ztichlo a zesvětlelo. A asi jsem spadla na zem, co jiného v takové chvíli dělat... Bylo to moc zvláštní, měla jsem pocit, jako bych slyšela hlas, z velké dálky, ale přitom hrozně nahlas a silně a vlastně uvnitř sebe... Že prý mám hezký kabát a že mám štěstí a že ještě neumřu. A to světlo pak zmizelo a všechno bylo zase temnější. Myslím, že jsem v té tmě viděla dědečka Drunga, jak shořel hrozných plamenech, blonďáka, jak někam utekl, což mu je ostatně dost podobné, Ogloga, na kterého se sápal hořící ještěr, Kopseje, jak slepý hledá tornu a umírá, a našeho krolla, do kterého udeřil černý blesk. Pak jsem docela blízko uslyšela hrozně nepříjemný hlas – určitě toho prevíta s hůlkou – jak říká, že já jsem ještě naživu a že si mě nechá na hraní a ať mě hodí do vězení. Vím, že mě pak táhli chodbou a těsně před tím, než mě zamknuli v cele, potkali jsme takovou divnou holčičku; měla špičaté zuby, hrozně nepříjemné oči a usmívala se... A taky jsem slyšela, jak tam poblíž někdo nadává na věznitele, to musel být určitě Dorfalor.

Tak jsem se, milý deníčku, probudila v kobce s rukama v řetězech. Ti parchanti nemrtví mi sebrali všechny moje věci, ale na pár důležitých naštěstí zapomněli. Pořád mám v botě svoji břitvičku a hlavně ve vlasech pinetky! Ty jsou výborné na paklíčení zámku... Hurá, jednu ruku už mám volnou! Sice se při tom pinetka zničila, ale ještě mám dvě další. Takže deníčku, tady je plán: Dřív než si pro mě zase přijdou, se dostanu z cely. Schovám se do stínu, zkusím najít svoje věci a osvobodit Dorfalora. Když se mi ta hnusná holka připlete do cesty, tak jí zlomím páteř... Nebo ji podříznu krk břitvou... Nebo jí zlomím páteř a pak jí podříznu, to bude nejjistější. Pokud je blonďák co k čemu, mohl by tu někde být schovaný neviditelný, tak by se dal jednou využít k něčemu užitečnému... Kdyby tu byl Laureo, šlo by to všechno jednodušeji, kde se toulá, když ho člověk jednou potřebuje? Tak, deníčku, jdeme na to, nebudu tu čekat, až mě přijde zachránit elfí princátko!

Zapsala Poslední Naděje

Nahoru


92133