Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2013 - Ročník X.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Prokletí nemrtvých - Dobrodružství 2. - Deset Ergoských ran

Perličky z Úsvitconu 2013
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Prokletí nemrtvých - PJ Dajen

Předstup zesnulý před Strážce Bran. Tvé dny byly sečteny a nyní budou zváženy skutky tvého života. Vol moudře svá slova, neboť nyní se rozhodne, zda budeš na věky věků uvržen v Propast věčného utrpení, nebo ti bude otevřena brána do blažených síní milostivé bohyně Misth plných hojnosti nadpozemských rozkoší. Rci, jaké bylo tvé jméno?“
„David z Horní Vsi, ó Strážče.“
„Horní Ves, kde to je?“
„Bylo to kousek od Zelené Vsi, ó Veliký.“
„Zvláštní, nemám tě tu v záznamech... Prav, kdy a jak jsi zhynul?“
„No, Stážče, ehm... asi před dvěma sty lety...“
„Cože?! A kde jsi byl tak dlouho? Máš sem přijít hned, jak zemřeš! Vysvětli to, zesnulý!“
„Inu, to bylo tak... Žil jsem počestný a prostý život – jako každý v naší vsi – pásl ovce, pěstoval, co šlo... přiznávám, občas jsem zašel do hospody zatančit si s děvčaty, ale...“
„Oddávání se alkoholu a smilstvo je hřích, zesnulý!“
„Nene, vše v naprosté počestnosti... ehm... Ale to hlavní je, že jednoho dne vrthla do naší vesnice tlupa skřetů. To bylo strašné, ó Strážče. Ženy znásilnili, domy vyplenili, celou ves zapálili a nás všechny pobili. Na to do smrti nezapomenu. No, ale ty skřety vedl temný mág, nějaký Zarken, a ten ještě celou naši ves proklel. Několik našich lovců bylo zrovna tehdy mimo vesnici, a ti nás pak pohřbili, když se vrátili, to bylo od nich moc hezké, jenomže v noci jsem se najednou probudil a zjistil jsem, že jsem...“
„Nemrtvý?!“
„Ano, ó Veliký, ale...“
„Pakliže jsi nemrtvý, bude tvá duše zatracena!“
„Ale ne, Strážče, počkej...“
„Byl jsi nemrtvý?!“
„Ano, byl... ale už je mi líp.“
„Vysvětli to, smrtelný červe!“
„No, tedy všichni ve vesnici jsme byli nemrtví... Teda až na těch pár, chudáků, co nás pohřbili, ale ty jsme hned zabili, aby jim to nebylo líto, takže pak taky byli jako my...“
„Běda tobě, zesnulý...“
„Ale byli jsme moc spořádaní, nikomu jsme neubližovali... Teda jenom těm, co nám sami vlezli do vesnice... A poslední dobou jsme se i zašli podívat k Zelené Vsi, ale nikomu jsme tam neublížili...“
„Strážci Bran nemůžeš lhát, mrtvý!“
„Neublížili, jenom pár ovcí jsme snědli... A teda toho jednoho vesničana, ale ten byl opravdu jenom jeden.“
„Bídný červe!“
„Oni totiž pak hned došli ti hrdinové z Havenu. Taková podivná banda, došli k nám na hřbitov, otevřeli půlku hrobů, odsekali nám hlavy a spálili je, ale ty jsme si pak večer zase nasadili. Chtěli jsme jim to samozřejmě oplatit, ale zjistili jsme, že s nimi můžeme mluvit, a oni souhlasili, že by mohli to prokletí zrušit.“
„Opravdu?! Hrdinové bojující za spásu tvé duše jsou polehčující okolnost, pověz mi o nich více, zesnulý.“
„Povím, ó Strážče. Byl tam jeden trpaslík, takový válečník jako ze starých pověstí, pak taková opálená holčina se svítím mečem, co vypadala, že rozumí stopování, chlapík, co si uměl přivolávat ohnivé ještěrky a asi byl hodně sečtělý, jedna hrozně nafintěná elfí mágyně a ještě jeden elf s hnusným cizokrajným mečem a taková obratná elfí holka s dlouhým svítícím kopím, a ti dva nás teda hrozně řezali... No, ale pak souhlasili, že nám pomůžou, tak ať aspoň čtrnáct dní nezabíjíme, a to jsme teda, ó Veliký opravdu nezabíjeli!“
„O těchto hrdinech nic nevím. Jestli si to vymýšlíš, zhynulý červe...!“
„Nevymýšlím, ó Strážče! Opravdu. Nasadili jsme na ně jedno havrana z našeho hřbitova a ten je celou dobu sledoval. Prý šli podle nějakého vnuknutí a starých legend hledat nějakou knihu nějaké bohyně Ativy...“
„ARTIVY, ty bezbožný rouhači!“
„Jistě, Artivy, ó Veliký. No, odešli do jedné vesnice v horách, tam si od jednoho místního staříka vyptali mapu a podle ní se pak vydali do jeskyně. Tam byly nějaké překážky, na kterých měli dokázat, že jsou čistého srdce, chytří, obětaví a tak nějak podobně, a prý zvládli levou zadní, takže to asi museli být pořádní hrdinové. Každopádně z té knihy zjistili, že tu naši kletbu zruší jenom tak, když vezmou hlavu toho Zarkena a rozbijou ji o půlnoci na našem hřbitově. A podle toho sečtělého chlapíka taky, že na prý na jiných planetách je život, ale tomu...“
„Cože?“
„No že na jiných planetách je život, ale já ani nevím, co je to planeta, ó...“
„Jak souvisí jiné planety s tvým prokletím, červe?!“
„Nesouvisí, to oni zjistili, ó Strážče.“
„Jak?!“
„No z té knihy!“
„Zajímavé... Ale pokračuj, zesnulý.“
„No, tak došli k hrobce toho černokněžníka. Tam prý ta snědá holčina odvalila obrovský šutr, se kterým ani ten trpasličí bojovník nedokázal pohnout, ani když mu pomáhal ten elf s tím ošklivým mečem. No, vlezli do té hrobky a tam, našli toho Zarkena, akorát on ještě pořád žil, takže s ním museli bojovat a on zabil tu hezkou holčinu s tím svítícím mečem a asi aji toho trpaslíka, protože ten prý, když začne do něčeho mlátit, tak nepřestane, dokud neumře... A obě ty ošklivé elfky to přežily, což vůbec není fér... Ale pak s tou černokněžníkovou hlavou došli k nám na ten náš hřbitov...“
„Už dost, bídný červe! Zanech těch výmyslů!“
„Ale já si nevymýšlím, ó Strážče, to se všechno opravdu stalo!“
„Lžeš! Knihy Artiviny se nikdy nikdo na život na cizích planetách neptal! A to ostatní sis jistě také vymyslel!“
„Ale ten havran slyšel, jak to tomu chlapíkovi ta kouzelnice říkala!“
„Zápisy z Knihy nelžou! I kdyby byla pravda to ostatní, byl jsi nemrtvým, takže tvá duše...“
„Ale co ti hrdinové a polehčující okolnost?!“
„Činy těchto hrdinů zní tak nepravděpodobně, jako celá tvá pohádka! Byl jsi nemrtvým, za života ses oddával alkoholu a smilnil a HLAVNĚ – jdeš o dvě stě let pozdě a pozdní příchody tady nestrpím!“
„Ale...“
„Budeš uvržen v Propast věčného zatracení!“
„Nééééáááááááárghh!!!“
„Další! Předstup zesnulý před Strážce Bran. Tvé dny...“
„Jasné. Poslúchaj, neviděl si tu takého jedneho černokněžníka? Včil sem do ňho mlátil a najednú sa zdejchnul.“
„Cože? ... Ne, černokněžníci k soudu vůbec nechodí, ti jdou rovnou do Propasti věčného zatracení. ... Ehm, rci své jméno.“
„Tož já su Rung a kerý si ty?“
„Jsem Strážce Bran! Tvé dny byly sečteny a nyní budou zváženy skutky tvého života. Vol moudře...“
„Keho?“
„Jsi mrtvý, bídný červe, a nyní se rozhodne, zda propadneš Propasti Vě...“
„Tož poslúchaj, ale toto nevypadá jako ta Valhala!“

Zapsal Edhel alias Poslední Naděje

Nahoru

Dobrodružství 2. - Deset Ergoských ran - PJ Žaba

Chyťte ho! Chyťte zloděje! Haji utíkal, co mu síly stačily. Drábové byli silní vysocí snědí chlapíci se zlýma očima. Haji byl sice malý a v nezměrném chaosu tržiště se neukrýval poprvé, ale cvičené oči najdou i nepatrný záblesk zlacené karafy na desítky sáhů. Támhle je! Za ním!

Rychle pryč! Haji udýchaně hledal uličku, kterou obvykle unikl z dosahu stráží. Kde jenom je?! Ha, dveře! Široká škvíra ve dveřích jednoho ze zaprášených obchodů se přímo nabízela k úkrytu. Haji za sebou přibouchl dveře a zaskočil za první vysoký stojan s knihami. Udýchaný si ani nevšiml tiše vyčkávajícího tlustého muže s plnovousem potahujícího z vodní dýmky. Haji zatajil dech, vytřeštil oči. Co teď!? Muž se uvelebil v ratanovém křesle. Pokynul hlavou směrem do nitra obchodu, kde svítila olejová lampa. Z venku se ozvaly hlasy. Haji neváhal a zaběhl za korálkový závěs. Po pár minutách napjatého očekávání honci odešli. Tlustý muž přibyl k Hajimu sedícímu na taburetu v zadní místnosti obchodu.

„ Kvůli té karafě tě chytali?“ Haji přikývl. „Hmm, to máš ze Zlatého pomníku, že?“ Haji jenom vyděšen zíral na tlustého obchodníka. „Cožpak nevíš, koho ty sochy znázorňují?!! Kdo a proč je dal postavit?!!“, rozčílil se muž. „Asi nevíš. To by ses tady teď neschovával.“ Již klidným hlasem dodal. „Jak se jmenuješ, hochu?“ chlapec potichu odpověděl. „ Haji Halef Omar Abdul Malina, prosím“ obchodník se rozesmál. „ Takže Haji, teď mě poslouchej, ty malý rošťáku, povím ti, čí posvátné nádobí jsi to ukradl:“

„ Před dávnými časy, kdy tvá bába byla ještě děcko, dopadla na náš kraj velká nepřízeň bohů. Dobytek pomřel, sucho přišlo na tuto zem a zbylá voda se změnila v krev. Sám Chalífa si nevěděl rady, a tak poslal do vzdálené země pro odvážné a smělé dobrodruhy, aby nám pomohli. Říká se, že mezi nimi byli mocní čarodějové, odvážní válečníci, mazaní zlodějové i moudří léčitelé a stopaři.“ Nadšeně začal muž. „To jich přijeli armády?“ zeptal se nadšený posluchač. „Hloupost! Jsi ještě mladý a nerozumný, Haji.“ Opáčil knihař „Bylo jich pár, ale jejich duch vydal za tisíce…“ pokračoval „Velký Chalífa si je pozval sdělit jim své trápení a vypověděl jim, co se zde děje. Podle legendy cizinci přijali úkol statečně, leč neuváženě. V cizí zemi těžko hledat pomoci. Vypátrali však, že odpověď na jejich otázky může znát stará věštkyně z pouště. K té věštkyni nebyla lehká cesta! Bílý velbloud napivší se vody ze dvou přítoků moře, za měsíční noci a třikráte se otočivší kolem své osy najde správnou cestu.“ „To se mu musí udělat nevolno…“ „No legendy hovoří různě. Na každý pád, dobrodruzi, vedeni velbloudem, našli tajemnou oázu, kde věštkyni našli. Ta však mluvila velmi podivně. Kdo dokáže vyložit moudrá slova věštce? Tři dny a tři noci louskali dobrodruzi význam jejích slov, až nakonec vymysleli, kterým směrem se vydat. Legendy hovoří o tekutém písku, jiné zase o zástupech nemrtvých a jiné mluví o létajících démonech, které je přivedly do pekla. Každá ale vypráví o tom, že dobrodruzi stanuli tváří v tvář samotnému Šajtanovi. Ten hrozný démon držel v rukách duši mladšího bratra velkého Chalífi stejně tak jako osud naší země a rozhodoval, co s ní udělat. A víš, jak zareagovali naši hrdinové, Haji?“ muž se odmlčel. „Utloukli ho meči a zpražili kouzly!!“ mladík vyskočil z taburetu a zašermoval rukama. „Ne, ne malý mujahedíne, oni se obětovali. Chrabrý princ z daleké elfské země nabídl pekelníkovi svou duši výměnou za tu princovu a Malý Roh ji přijal.“ „Páááááni!“ užasl Haji.

„ Vidíš, ty nezbedníku, ti hrdinové byli z cizí daleké země, a přesto obětovali své duše, aby tu naši zachránili… a ty jsi teď z jejich oltáře ukradl tu zlatou karafu.“ Haji se zahanbeně podíval na tlustého obchodníka. „Ukaž, odnesu ji tam.“ Řekl rozhodně. „Alláh ví, co by ti ještě udělali, kdyby tě s ní chytli. A ty si vem z toho příběhu příklad! A mazej domů!“

Starý ministr zahraničí se vzpřímil za svým pracovním stolem vytržený ze vzpomínek. Namočil brk a jal se vepisovat na válečnou nótu svůj podpis. Na podobnou listinu to byl letos už čtvrtý. „Jménem Velkého Chalífi, ctihodný Haji Halef…“povzdychl si. „No jo, příklady táhnou.“

Zapsal Laureo

Nahoru


92133