Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2015 - Ročník XII.

LINELFLOREN

Úvod - Dobrodružství 1. - Prokletá země - Dobrodružství 2. - Démoni apokalypsy

Perličky z Úsvitconu 2015
Galerie fotografií

Úvod

Sice už od prvního Úsvitconu úvody nepíšeme, ale řekl jsem, si že by bylo vhod se někde omluvit za to zdržení... (Takže až vám příště řeknu, že to bude do roka a do dne, nebudete to brát jen jako řečnický obrat.) Všechno bylo pěkné a při starém, jako vždy; jídlo bylo úžasné, Laureo přijel v pátek tak pozdě večer, že vlastně dojel až v sobotu ráno na první dobrodružství a málem nestihl stopa z města... Je pravda, že ten hospodský trojboj většina naší družiny spíše přežila než že by si ho užila, ale zase jsme byli svědky nejdelšího a velice epického souboje v páce (duel doktorek). Obě dobrodružství byla fajnová, (v obou musel Laureo překonávat silné odpory a nutkání; v prvním aby nezabil upírku, ve druhém aby se nechal sežrat drakem) jen Edhelovi přišlo, že se to furt jen rozjíždí, a furt čekal, kdy to konečně začne... A ono nic. Prostě jsme letos hráli tak dobře, že to uznali i PJové a nechali Lovce Veverek Úsvitcon 2015 vyhrát! (A to jsme ani neměli čokoládové sušenky;-).

Nahoru

Dobrodružství 1. - Prokletá země - PJ Rybářka

Ty že jsi byla v Prokletý zemi? Nevěřím! Jak by tam mohla taková chudinka přežít?“ rozkřikl se menší, ale o to zarostlejší muž v umaštěné košili, který zaslechl Anastáziin rozhovor.

Anastázie jen v rychlosti otočila hlavou, aby zjistila, který z okolních pijanů se rozhodl ji osočovat.

„Jestli to chceš vědět, ber korbel a pojď si sednout. Zrovna se to chystám vyprávět.“

Kolem Anastázie se už shromáždil malý hlouček posluchačů, ochotných zaplatit vypravěčce za trochu rozptýlení džbánkem piva.

Chlap zabručel, odlepil se od baru, přičemž přišel o pár chlupů, které zůstaly pevně a nevratně připevněné k pultu lepkavým nánosem piva, krve a různých dalších tekutin, které by nebylo radno zkoumat příliš zblízka, a vmáčkl se ke stolu naproti Anastázii. Ta si ještě jednou lokla piva a začala své vyprávění.

„No. Zavolala si nás s družinou Rybářka. Však víte, ta z městské stráže. Napřed začala vykládat cosi o nějaké válce, ale nakonec z ní vypadlo, že si dělají starosti, co se v děje v Prokleté zemi, že už z toho mají noční můry, a chtěli po nás, abysme se tam zašli podívat. Práce se nám hodila, tak jsme to vzali a o pár hodin později už jsme byli na cestě. To se ví, že ani pěšky ani na koních. Nebudu mít přece rozbolavělé nohy nebo zadek, no ne?! Naše odbornice na získávání transportu, Poslední Naděje, se prostě postavila k cestě, mrkla a už jsme měli povoz.“

„Tu jsem viděl. Klidně bych ji nechal na sebe mrkat celý den.“ prohlásil jeden z posluchačů. Po Anastáziině tváři se mihnul, ne zcela nepostřehnutelný, výraz zloby.

„Každopádně,“ pokračovala ve vyprávění, zatímco rozlévala svým spolustolovníkům další pivo, „jsme dorazili až na hranici Prokleté země a podél potoka, který nás měl dovést až do jejího středu, jsme se vydali dál. No co Vám mám vykládat! Byla to divočina, jak se patří, ale pro nás žádný problém. Naše průvodkyně, Win, nám našla co nejpohodlnější cestu a kde to nešlo, tam udělali cestu naši chlapci Gurn s Laureem.“

„No a proč je to teda Prokletá zem? Podle toho, co vykládáš, ste se klidně mohli procházet tady v lesíku za Havenem!“

„Počkej chvilku, zrovna se na to chystám. Takže si tak deme, až dojdeme na palouček a tam si nějaká cácorka alchymistická rozdělává nádobíčko a vůbec si nevšímá pumy, která se k ní plíží. Tak jsme na nic nečekali a všichni se na pumu vrhli. Byl to krátký proces a z pumy skoro nic nezbylo. A proč že se tomu říká Prokletá země? Ta cácorka se na nás totiž otočila, zasmála se a i s celým paloučkem zmizela v oblaku kouře. Puf! A to je jen jedna z podivných příhod, které nás tam potkaly. Jednou jsme tam přeskočili potůček a ocitli se na poušti. Jindy se uprostřed noci na obloze objevilo slunce a svítilo si tam, jako by mu to přišlo úplně normální. A aby toho nebylo málo, tak poslední noc si kolem nás klidně prošel kopec. Jeden den jsme ho minuli, utábořili se a v noci si pak kolem nás produpal o pár mil dál, až se jehličí ze stromů sypalo. A to všechno je ještě furt nic, oproti tomu, co nás čekalo dál.

Třetí den jsme došli až k jezeru, ze kterého vytékal potok, který jsme sledovali. A uprostřed jezera ostrov s ohromným zámkem. A samozřejmě loď nikde v dohledu. Naštěstí jsme na vzdálené straně břehu zahlédli nějakou vesnici a tak jsme k ní hned vyrazili. Vesnice vypadala celkem normálně. Domky, molo, palisáda. Vesničani už tak obyčejní nebyli. První dva, které jsme potkali, byli ještě ti snesitelnější. Jednomu rostla z čela noha a druhý měl bodliny jako ježek.“

Jeden z posluchačů vyprskl pivo na stůl, pár se začalo pochechtávat a jiní kroutili nedůvěřivě očima.

„A to byli, jak říkám, ti normálnější.“ Pokračovala zcela vážně Anastázie. Hluk u stolu se trochu zklidnil a tak vyprávěla dál.

„Celá vesnice byla prostě plná těchhle prapodivných stvoření. Jejich náčelník, odporná obluda s rybí hlavou, nám nabídl půjčit loď, když je zbavíme nočního děsa, který v okolí zabíjel vesničany. Měli jsme štěstí, protože děsa popsal jako pumu, kterou jsme už dřív zabili. A jelikož Gurn si vzal její kožešinu s sebou, náčelník nám to uvěřil a loď nám skutečně půjčil. Na lodi jsme pak přepluli na ostrov. Když jsme ale přirazili na břeh, místo zámku tam stála jen malá polorozpadlá chatrč.“

„To už mě taháš za nohu nebo co?!“ rozkřikl se zase nedůvěřivec. „Napřed lidi s ježčíma bodlinama, teď mizející zámky. Já bych se na to mohl...!“

Co by se na to mohl, se však nikdo nedozvěděl, neboť právě v tu chvíli se chlap, který před chvílí dělal narážky na Naději, zvedl, zezelenal v obličeji, přičemž to není myšleno jen jako řečnický obrat, ale doslova, a potácivě vyběhl na dvorek hostince, odkud bylo slyšet jen jeho nezadržitelné dávení. Jelikož všichni věnovali pozornost jemu, nikdo si nevšiml spokojeného úsměšku na Anastáziině tváři. Když se její společníci obrátili zpátky na ni, pokračovala s vyprávěním.

„Takže jsme připluli na ostrov a našli tam tu chatrč. No a protože jsme nevymysleli nic lepšího, vešli jsme. A teď teprve začíná ta pravá divočina! Protože i když to zvenčí vypadalo jako chatrč, vešli jsme dveřma přímo do zámeckého sálu. A aby toho nebylo málo, chodili jsme tam po stropě a přestože se venku chystalo k dešti, svítilo přes okna jasné sluníčko. Když jsme se vyšplhali k podlaze a prošli do další místnosti, nahoře a dole už sice bylo v pořádku, ale zato v místnosti bylo všechno, jako by namalované na stěnách. Židle, stoly, skříně, svícny, prostě všechno i dveře! Chcete vědět, jak jsme si je otevřeli?“ Odmlčela se a pak vesele prohlásila "Prostě jsme si namalovali na stěnu otevřené!" A se smíchem plácla do stolu.

„Prošli jsme ještě několik dalších podivných místností, v jedné třeba nebylo vidět ani světlo pochodně, v jiné zase všechno viselo ve vzduchu a ani trpaslík nic nevážil. Nakonec jsme došli až do sálu s magickou fontánou, u které stál starý kouzelník a křečovitě se držel jejího okraje. Náš moudrý druh Garrett, zběhlý v magických záležitostech, ihned poznal, že se jedná o zrcadlovou fontánu, která zesiluje a vysílá do okolí magii, která je jí předložena. Tahle však byla porouchaná a tak svého majitele zcela uvěznila ve svém sevření a dělala v okolí pěknou paseku. Na nic jsme nečekali a zatímco se Garrett pomocí složitých kouzel pokoušel zablokovat vliv fontány, Gurn a Laureo popadli kouzelníka a odtrhli ho od ní. Tím se spojení přerušilo, kouzelník byl volný a fontána už nemohla v okolí páchat další škody.“

Dlouze si lokla piva... „A takhle taková chudinka jako já přežila v Prokleté zemi.“

Chvíli bylo mezi posluchači ticho.

„Nevěřím ti!“ Vykřikl zarostlý umaštěnec. „Aby se tady nějaká mrňavá holka vytahovala, že byla v Prokleté zemi. Vždyť je to úplně přitažené za vlasy! Chodící hory, slunce v noci, placaté dveře,... to přece nemůžeš myslet vážně! Je čas naučit tě, že lhát se nemá!“ Praštil pěstí do stolu, až převrhl korbel, vstal a zamířil si to přímo k Anastázii. Ta mezitím rychle vytáhla z kapsičky u opasku dva flakónky a vyklopila je do sebe. Chlap se napřáhl, že ji chytne pod krkem, jenže když sevřel prsty, zmáčknul jenom prázdný vzduch. Jeho překvapení trvalo jen do chvíle, než mu za uchem přistál korbel silou, jako by byl vystřelený z katapultu. Zavrávoral a než se stačil vzpamatovat, dostal kolenem přímo do rozkroku. Zhroutil se, převrhl stůl a pak teprve začal v hospodě pořádný tanec.

Když se o pár minut později Anastázie, doprovázená Laureem, který si předtím pokojně seděl v rohu krčmy, vypotácela na ulici, byla jen trochu pocuchaná a roztržený ret jí lehce natékal.

„Myslím, že už mi věří.“ Zasmála se potichu.

„To asi ano.“ připustil Laureo. „Ale poslyš. I když jsem ti vděčný, že tu část s Hel jsi vynechala, zkus se příště omezit na trochu uvěřitelnější historky.“

„Třeba tu s tím drakem?“

„Ne! To už bys rovnou mohla vykládat i tu část, kde jsme se dostali do světa bez magie, s domy vysokými jako hory a kovovými brouky lezoucími po černé zemi.“

Anastázie se zasmála a mírně zašklebila, když se jí připomněla naražená žebra. „Máš pravdu, tomu by nikdo neuvěřil.“

Zapsal David alias Anastázie

Nahoru

Dobrodružství 2. - Démoni apokalypsy - PJ Dajen

Prej „Tohle je přepadení...“ Když dojdu pozdě večer dom po tom, co se se svýma chlapama celej den snažím rozprášit tu zatracenou Ursonovu bandu, někdo mě kopne ze zadu do hlavy a pak na mě padne pajzl, tak je mi jasný, že mě asi nezvolili za Sirenskýho starostu. Podle toho, jak se přitom ta černovlasá vandrácká elfka křenila, když to říkala, mě určitě kopla vona. Nejradši bych z ní udělal dvě, kdyby mi ten zatracenej blonďatej elf nesebral můj nádhernej meč – dostal jsem ho z poslední zásilky z Havenu, krásnej a lesklej, a byl jenom můj, můj milá... Ghrm! No chvilu to vypadalo, že se pobijou mezi sebou a budu mít klid, ale asi se rozhodli nechat si to na nedělu. A prej pro mě mají nabídku, takovou, co se nevodmítá. Že prej buď hned ukončím ty boje, co vedeme s Ursonovýma chlapama, nebo mě i s tou židlou, co mě na ní přivázali, a pár šutrákama navíc hoděj z mola, ať se du vyspat s rybama... Když sem namít, že Urson by hned přebral moji část přístavu a moje chlapy pobil, řekli, že ten je na tom zrovna úplně stejně jako já – skopanej, přivázanej na židli, bez meče a s broukem v hlavě. Prej nás klidně posaděj na těch židlích spolu na molo, ať to spolu vyříkáme. No ale hlavně měli mýho malýho a nemoh‘ sem dopustit, aby se klukovi něco stalo. Rodina je na vždycky prvním místě! Tak sem jim na to kýv‘, že zkusím uzavřít příměří... Takovýho povyku pro pár spálenejch baráků... Nakonec, vypadá to, že máme s Ursonem, vo čem mluvit; nemůžeme nechat kdejaký přivandrovalce, aby takhle nabourávali zaběhlý pořádky... Prej nějací Lovci Veverek, to je snad blbej vtip...
Snake Longjohn

Mně se ta banda hned zdála nějaká podezřelá, když přišli do mojí hospody. Normální lidi si objednají pití, ale tihle mi hned začali nabízet bečku whiskey k prodeji - no kdo by to za tu cenu nebral! Ale pořád se na něco vyptávali a ten elf s tím exotickým mečem se pořád tak podezřívavě koukal a kontroloval východy... Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v noci, v tom pokoji, co jsem jim pronajal,k chtěl hlídat... Ale kdybych věděl, že to byli oni, kdo k nám do Sirenu přinesl ten mor, tak bych je nikdy neubytoval!
Hostinský v hostinci u Zlatého Selátka

Jistě, je pravda, že ta družina v tom byla celkem nevinně a ke všemu se připletla úplně náhodou, na druhou stranu, tak jako tak už byli do situace zapletení, takže použít je bylo mnohem rychlejší než hledat někoho místního a podrobně ho do všeho zasvěcovat, a přestože byli zatčení vlastně úplně neprávem, bylo velice snadné je přesvědčit, že nám musí pomoci, aby se vykoupili. Ukázalo se, že za vším byl Belzeboss - býval theurgem tady v Sirenu, než byl pro svou neschopnost vykázán do exilu a neusídlil se v Havenu - zřejmě trpěl pocitem křivdy, a aby se pomstil, poslal sem čtyři truhlice s prokletými předměty. Jedna se zbraněmi skončila v rukou dvou soupeřících přístavních gangů, další se dostala na tržiště a obsahovala váhy a nádoby, jež vložené potraviny měnily na kamení, třetí s prokletými plyšovými medvídky do chrámu, jako hračky pro chudé děti, a poslední s oděvy nakaženými zákeřným morem do zakázkového krejčovství pro lepší společnost. Původně jsem měl v plánu přimět tu družinu k tomu, aby posbírala vlastními silami, ale ukázalo se, že jsou to velice schopní organizátoři, kteří dělají jen to, co skutečně musí, a na to ostatní si najdou někoho, kdo to udělá za ně. Nerad to přiznávám, ale právě díky tomu, že ti dobrodruzi zaúkolovali členy zdejšího kléru a stráží, se všichni prokletí medvídci i zlovolné váhy našly dříve, než stihly napáchat velké škody. Válčící gangy v přístavu se jim podařilo uklidnit bez jediného zabití takovým způsobem, že je před námi asi nejdelší období klidu, jaké Siren za posledních sto let zažil, a lék na mor jsem v podstatě, ve vší skromnosti, vytvořil já, jen s drobným využitím jejich sil. To vše byly samozřejmě jen příznaky, na Belzebossovo zákeřné jednání jsem samozřejmě upozornil i havenskou stráž a pro jistotu i pár svých schopných přátel v Havenu.
Čaroděj Isitar

Jé, ti byli moooc fajn! Zvlášť ta zrzavá holka, ta byla tak nadšená, že se potkala s drakem, co jí nechce sežrat, a když jsem je pak svezl k nim domů do Havenu, tak celou cestu ječela nadšením. A tak pěkně voněla, tak jako po síře... A vůbec se nebáli, když jim Isistar řekl, že je zmenší, aby se mi vlezli do tlamy, jenom ten jejich šermíř s tím měl trochu problém. Prý se přece nenechá dobrovolně sežrat drakem a že se o tom nikdo nesmí nikdy dozvědět, jinak... Co? Však jsem neřekl, že se jmenoval Laureo... No, tak jsem je něžně spolkl... Nejdřív mě chvilku lechtali na jazyku, pak nevím, co tam dělali, ale pálila mě pak žáha, a pak dlooooho nic, až mi vylezli z... pod ocasem... Isitar tvrdí, že se tomu říká kloaka. Nevím, kde k němu přišli, ale když teda vylezli, tak s sebou měli takový pěkný prstýnek... a taky dva pytle plné nějaké té hnusné plísně, která způsobovala ten mor a ze které se pak Isitarovi podařilo uvařit lék. Jo, a prý mám v žaludku zapíchlou helmu, to asi vysvětluje ty křeče... A já myslel, že to bylo z hladu...
Drak Apex

Prý že „Tohle je přepadení...“
Horác, sluha Belzebossův

Zapsal Edhel alias Poslední Naděje

Nahoru


84153